Jiný prostor

Hned na počátku musím zdůraznit, že dle mého názoru zvířata mají duši a že myslí. Všechno, co dělají, prostě nemůže být pouze výsledek několika nervových spojení v mozku nebo jen nějaký instinkt, jak zarputile tvrdí většina vědců. Můj názor jsem řekla a ten se nezmění. Zvířata mě obklopují celý život, proto je znám a říkám, že všechny zvířata myslí a mají duši. Protože jestliže nepřipustíme, že zvířata mají duši, tak proč by jí měl mít člověk? A proč se nad tím zamýšlím zrovna nyní? Na toto téma mě přivedl můj dalmatin Damián.

Původně měl být nadpis k tomuto zamyšlení "Život bez psa? Nikdy!", ale pak jsem si uvědomila, že v mém životě figuruje hodně zvířat, samozřejmě psy v něm hrají největší roli, ale prostě nemůžu zapomenout i na ty ostatní. Pocházím z vesnice, takže jsem snad od narození přicházela do kontaktu se zvířaty. Mívali jsme prase, slepice, kachny, králíky, valacha Davida a kočky i psy u nás chybět nemohli. Děda byl myslivec a zároveň řezník, takže jsme měli nějakého loveckého ohaře Alinu a voříška Čerta, pak jsme měli ještě Čertovu mámu Zorinu, ale ta jednoho dne utekla a už se nevrátila. Byla jsem malá holka, bylo mi asi něco kolem pěti let, nechápala jsem to, proč to udělala. Ale děda mi to vysvětlil. Zorina už byla hodně stará a nechtěla, abychom viděli její konec. Někteří psi to dělávají.

Adriana 4. kapitola Od událostí ve Florencii již uplynul rok a Adriana Montoyová vydala knihu Boj s Chimérou, ze které se okamžitě stal bestseller a Adriana byla na vrcholu popularity. Její život, ale nebyl jen nějaké autogramiády nebo rozhovory. Po pravdě, Adriana to nesnášela. Raději byla zalezlá v archívech, knihovnách nebo muzeích. Stále řešila různé případy prokletí. Obvykle jí volala policie či pracovníci různých institutů, když si nevěděli rady. Adriana ráda přijela a pomohla. Měla dar a chtěla používat. Jednou jí zastihl dopis odeslaný z jedné karpatské vesničky. Obyvatele sužují upíři. Vinu svádí na místního šlechtice Tepeše z rodů Draků. Obvykle neřeší případy obyčejných lidí. Ne, že by jim nechtěla pomoci, ale v této době, kdy je zpopularizovaná, jí píší či volají všelijací lidé, že mají prokletou zahradu, případně jim straší v domě. Tihle lidé se obvykle chtějí jen zviditelnit a Adriana není žádný krotitel duchů. Tento dopis od chudých vesničanů jí však z

Adriana 3. kapitola Ráno je objevena mrtvola nějakého obchodníka. Je to již pátá oběť. Obyvatelé Florencie přepadá hysterie. Adriana převáží sarkofág do laboratoře a její kolega Petr Sanago je fascinován tou monstrózností v sarkofágu. Adriana studuje schránku, která byla v hrobce. Ve skryté zásuvce našla svitek, který si přečetla. Měla pravdu. "Ten muž v sarkofágu je lord Turm Kaiknas a socha je vyobrazení jeho ženy. Otevřením hrobky byla Chiméra přivedena k životu, jenže ji nic nespoutává a proto zabijí." řekla Andriana. Petr si na mapě označil místa útoků a zjistil, že jsou systematické. "Ona něco hledá," vykřikl. Adriana nad tím přemýšlí a pátrá v archívech. Brzy nalezne spis o událostech okolo Turma Kaiknase. Najde také způsob, jak zastavit Chiméru. "Petře, musíš ty kostra oddělit od sebe a to co nejrychleji," řekla mu a sama šla dostudovávat další spisy. Petr se pustil do obtížného úkolu.

Adriana 2. kapitola V roce 2007 byla nalezena ve Florencii jedna zvláštní hrobka, byla v podzemí pod hřbitovem a její vchod byl zapečetěn s nápisem: " Ty, jenž vstupuješ s dobrým úmyslem, budeš chráněn. Pokud vstupuješ ve zlém, budeš roztrhán a tvá duše nenajde klid! " Nikdo nápisu nevěnoval pozornost a jednou v noci se do hrobky chtěly vloupat dva zloději. Krumpáčem pootevřeli vstupní dveře, v tom zaslechli ohlušující řev nějakého zvířete. Oba se dali na útek… Ráno se archeologové vrátili k hrobce a nalezli před vchodem roztrhaného zloděje. Proto okamžitě zavolali policii a ta nalezla opodál další tělo v podobném stavu. Ihned se rozkřiklo o prokleté hrobce. Pracovníci muzea se báli vejít, proto byla kontaktována Adriana Montoyová. Byla to specialistka na prastará prokletí.

Adriana 1. kapitola Sál byl rozlehlý a vyzdobený freskami, které znázorňovaly scény z hostiny. Hodovníci jedli a pili. Vládla tu atmosféra svátků a zábavy, bohatí hodovníci se podobali shromáždění nesmrtelných božstev. V čele sálu odpočíval Lars Thyrens, vládce Velathri, červeného města s velkými chrámy. Jeho statné tělo, široká ramena a silné paže prozrazovaly zdatného válečníka, muže přivyklému získat si vše silou. Každá žena si přála ležet v jeho náručí. Až na jednu. Proto chtivý pohled mocného pána směřoval na nádherné tvary Anait, té nejkrásnější v celém městě. Ale ona neopětovala jeho pohled, ba naopak, neúnavně hleděla na svého manžela. Byl jím Turm Kaiknas, krásný jako bůh, silný a jemný, čistý jako chlapec. Její manžel se k ní vrátil po dlouhém válečném tažení. To na jeho počest a v jeho paláci se konala tato slavnost a Anait s netrpělivostí čekala, až hosté odejdou a ona se bude moci odebrat do ložnice a v lehkém svitu noci se svléci před svým mužem. To vše