Jiný prostor

Mám tu pro vás další báseň, kterou jsem zplodila o Vánocích, i když rozhodně čas radosti a Vánočních tradic nečekejte. To bych snad ani vymyslet nemohla. Mé výtvory nemohou obsahovat štěstí, ale vždy jen smutek a samotu. Jen se nebojte, nikam odcházet nehodlám a od nového roku se plánuji tomuto blogu začít více věnovat. Ví, že jsem to slibovala už několikrát, ale tentokrát to určitě vyjde. Múza mě totiž opět políbila a já začala zase malovat (nebo spíš matlat), tak se máte na co těšit. Ale teď už báseň na Téma týdna Klubu snílků - Čas.... Čas odejít Samota mě objímá, můj život jí vítá, na posteli sedím, do hlubin hledím. .

Tak jsem zase tvořila a tentokrát to byla báseň, je pochmurná jako obvykle. Občas mi napadá, že asi vážně neumím napsat veselou básničku. Je to na Imaginarius - 58. iluzi , kde mě zaujal jak obraz, tak i hudba. Konec světa Blíží se Vánoce, neřestí je více, ďábel se směje, lidi povzbuzuje.

K básni mě inspiroval obrázek a hudba ze snílkovské čtyřicáté osmé iluze a zároveň snílkovské TT Peklo . Jen mi přijde, že ta báseň je nějaké bez štávy či bez duše, nebo to jsem snad já? Polorozpadlý dům ještě stojí, nikdo však kolem nechodí. Co se uvnitř skrývá? To nikoho nezajímá. .

Tak tu mám další básnický pokus, moc mi to nevyšlo, ale je to alespoň hodně bláznivé, což mi vyhovuje a docela to vystihuje i mou povahu. Tohle totiž neohl napsat normální člověk... Ale kdo je dneska normální, že? Záchodová pěna Vodní víla seděla u záchodového prkýnka, korálek jí do záchodu spadl a někdo už dávno spláchl. Co bude dělat? Asi jen brečet.

Nové snílkovské téma týdne je "Náhrobní kámen", tak jsem se rozhodla trochu zabásnit. Kupodivu mi to šlo samo, jen se to občas nerýmuje, ale jinak je to taková divná báseň. Ani nevím zda je víc k smíchu nebo k pláči... Nebožtík na vandru Náhrobní kámen se posouvá, nebožtík z hrobu vylézá, červy a plíseň z něho padá, nešťastně se kolem motá.

Labuť pluje po jezeře, jako duše na onom světě, vítr o kus dál slabě vane, list ze stromu dolů spadne, nastává soumrak světa, lidem však slova došla. Stojí tiše, ani nedutají, sirény je láskyplně objímají.

Zákaz smíchu!!! Ale mé básnické střevo zase něco vyvrhlo, ale myslím, že "básni" se to příliš nepodobá. Ach, achy, nějaký pokrok není znát, spíš se zhoršuji. :-) Báseň vznikla na motiv obrázku ze snílkovské čtyřicáté třetí iluze . Vím, že poslední dobou vůbec nepřizpívám, ale v týdnu nejsem na netu a většinou jen čtu knihy a píšu recenze, a ani to pořádně nestíhám. Jsem stále unavená a přitom ani nevím proč. Tak mi odpusťte. Polonahá děva tančila, ňadra se jí vyvalila, houpy, houp do rytmu, slunce svítilo do ryblíku. .

Po delší době jsem zkusila opět básnit, a vznikla má třetí "báseň" Příběh víly. Původně jsem chtěla něco alespoň trochu veselého a optimistického, ale jako obvykle se mi to příliš nepovedlo a dílko je opět pesimistické, až to není hezké. A o čem básnička, která se příliš nerýmuje, je? O ztracené lásce a smrti. Proč nedokážu napsat něco veselého? Je to snad mé prokletí? Báseň vznikla na motiv obrázku ze snílkovské čtyřicáté iluze . Příběh víly V lese víla seděla, posmutně brečela, navždy bude mladá, krásná, ne však její láska drahá, ta skončila již před lety, větry pryč jí dávno odvály. .

Posledních pár dní mě zase přepadlo kreslení, a tak jsem vzala vodovky a tempery a začala kreslit. Původně jsem ani nevěděla, co maluju, ale poté, co jsem udělala pozadí, tak mě napadlo téma Mezi dvěma světy a tohle je výsledek... ...Dvě postavy stojící u modrého stromu. Ano, ten strom je skutečně modrý. Říkala jsem si, že to přece není obyčejný strom, ale je v něm něco víc, když stojí mezi světy a proto jsem zvolila modrou barvu. Taky jsem se snažila nakreslit něco pozitivního, ale ve výsledku mi to moc nevyšlo. Já snad nedokážu ani nakreslit něco optimistického, ale pozadí je světlé, alespoň něco. Co mají postavy znázorňovat? Já nevím. Možná to je život a smrt, nebo modrá a zelená obluda... co já vím. :-) A4, vodovky, tempery  Kresleno 18. 7. 2012

Povídka je vyňata z Deníku Krvesaje pro snílkovskou Třicátou šestou Iluzi ... Jmenuji se Anna, když mi bylo necelých dvacet let, tak jsem jednou v noci potkala divného muže. Ignorovala jsem ho a neuvědomila si, že tam na mě čeká a tehdy se mi změnil život. Znovuzrodila jsem se a již deset let žiju jako Krvesajka Anna... 

Tak jsem se zase pokusila trochu zabásnit, tentokrát na Imaginarius - Iluze dvacátá devátá a výsledkem je báseň "Bitevní vřava krev prolévá". Tedy podle obrázu a písničky, oboje se mi moc líbilo, tak jsem něco stvořila. Je to moje druhá báseň a opět velmi optimistická, stejně jako ta předešlá. Nikdy bych neřekla, že mě tvoření poezie bude bavit, protože dřív mi to skutečně nešlo, ale nyní se mi "verše" (pokud to mohu tak nazvat) sami skládají v hlavě pěkně k sobě. Jen se u toho dost vztekám, protože se to občas nerýmuje. Jsem prostě divná a své myšlenkové pochody nejspíš nikdy nepochopím. :-D To nic, jsem jen magor a podle toho ta má poezie taky vypadá.

Příběh " Čarodějka s havranem na rameni " jsem vymyslela pro snílkovský Imaginarius - Iluze dvacátá osmá , tentokrát byly tématem čarodějnice a já si pro inspiraci zvolila druhý obrázek. Za poli leží prastarý les, ale místní se do něho neodváží. Jen občas se najde mezi mladými chlapci nějaký odvážlivec, který se rozhodne vydat se do temného lesa a odhalit pravdu, zda tam skutečně žije čarodějnice. Podle legendy má tento les obývat, jestli tam opravdu je, nikdo neví, protože se nikdy z těch odvážlivců žádný nevrátil, ani se nenašla těla. Prostě zmizeli a nejspíš už dávno zetleli v mokřinách lesa.

Možná na mě dolehlo jaro, nebo nevím, co se stalo, ale dneska jsem tvořila dílko na snílkovské TT Slepý malíř . Chtěla jsem jen nakreslit slepého malíře a k tou nejspíš připojit krátkou povídku o tom, jak popaměti kreslí zesnulou milou. Jenže mi v hlavně proběhlo "Sedí malíř u plátna..." a já si řekla, že je to jak začátek básně. Dlouho, velmi dlouho jsem přemýšlela o pokračování a nakonec jsem stvořila "báseň". Doufám, že to tak mohu nazvat.      Je moje úplně první, nikdy jsem žádnou nevymyslela. Sice se příliš nerýmuje a je dosti slaboduchá. Asi mi vážně přeskočilo. Ano, asi i já mám básnické střevo, ale moc často to raději neprojevuji. :-) Slepý malíř Sedí malíř u plátna, vzpomíná na ňadra. Jeho milá odešla, tam do věčných bran, marně hledí tam.

Zase jsem vzala do ruku tužku a papír. Trochu jsem zapřemýšlela nad tématem a rozhodla se zvěčnit snílkovské TT "Kam vítr, tam plášť" . Vznikla tak bytost ve větru. Původně to měla být jen žena v plášti, jenže já obličeje pořádně kreslit neumím, a tak jsem ho raději vynechala. Zbyl tak jen plášť, ale prsa zůstala, takže je to bytost. Není to sice nic moc, ale snaha se snad cení. Vlastně ani nevím, proč se pokouším kreslit, když to vůbec neumím. Ale nějak se u toho dokážu krásně uvolnit a odpočinout si, takže to občas udělám pro svou relaxaci. Trochu se ptám, zda jsem normální, ale kdo dneska není, že? tužka, A4    

Po dlouhé době je na Klubu Snílků zase Téma týdne, tak jsem se rozhodla se zůčastnit. Téma na tento týden je Barva vlasů , tak jsem o něm chvíli přemýšlela a hned mi napadla pohádka Na vlásku. Nevím proč, ale vážně to byla první věc, co mě napadla. Tak jsem uvažovala, z jakého konce bych to měla vzít a nakonec jsem se rozhodla pro kresbu. A toto je výsledek. :-) Snad se dají poznat dvě hlavní postavy s pohádky Na vlásku - zlodějíček Flynn a princezna Rapunzel (nebo také Locika). Kresleno tužkou a pastelkama na A5 Vím, že by to šlo ještě doladit, ale já se s tím moc nepárala měla jsem to za deset minut hotový, takže výsledek není kdovíjak ohromující.    

Před lety, kdy lidé ještě žili převážně na vesnicích a hlavní obživou jim bylo zemědělství, se vyprávěl příběh o bílém vlkovi, který byl něco jako strážce lesa. Hodné lidi nechával bezpečně projít, ale zlé trestal. Jednou se jedno děvčátko zatoulalo daleko z cesty a ztratilo se hluboko v lese. Lidé z vesnice o ní měli strach, a proto několik chlapů v čele s otcem ztraceného děvčete vyrazilo do lesa, hledat ji. Hned, jak vešli mezi stromy, slyšeli vytí vlků. Cítili, že v lese nejsou sami a kolem nich se potulovalo několik vlků, kteří však na ně nezaútočili. Po několika hodinách hledání konečně došli na velkou mýtinu uprostřed lesa a nemohli uvěřit vlastním očím. U jednoho pařezu spinkalo ztracené děvčátko a nedaleko ní ležel bílý vlk, který jakmile spatřil muže, tak zavyl a zmizel mezi stromy.

4. kapitola Dny v pekle ubíhaly a rychle přecházely v týdny, a ty pak v měsíce. Karolína sloužila v pekle již přes půl roku, zvykla si na všudypřítomné čerty, kteří si oblíbili její kuchařské umění a zároveň si užívali její přítomnosti. Karolína brzy poznala, že čerti se od lidí zas tak moc neodlišují, také mají své dny, kdy se jim daří a někdy jindy mají náladu pod psa. Samozřejmě záleží na povahách, někteří jsou příjemní a vcelku i milí, jiní jsou starý bručouni.

Po dvou pokusech o stínování na lebkách jsem si zkusila načtrtnout medvěda podle fotky z knížky. Výsledek sice příliš jako medvěd nevypadá, ale snaha byla. Nejhůř dopadla hlava a hlavně oči a čenich, nějak jsem se špatně poprala se stínováním a dopadlo to, jak to dopadlo. Zvířata příliš nekreslím, protože jsou docela těžká, hlavně jejich chlupy, protože je na nich dost těžké stínování, tedy alespoň pro mě. Umělec nejsem, ale jako rekreační záliba to snad stačí. Kresleno tužkou na A4.

Ani nevím, co mě to popadlo, ale zkusila jsem nakreslit lebku piráta, kterou mám v pokoji, je to pokladnička. Moje návštěvy sice reptají, že se ta lebka ke mě do pokoje nehodí, ale mě se líbí a to je hlavní. Vlastně je to pokladnička-lebka na Piráty z Karibiku, jako lebka Jacka Sparrowa. Já ho prostě žeru, a tak jsem si jí pořídila asi před třemi nebo čtyřmi lety. Snažím se alespoň trochu naučit stínování, protože to mi nikdy nešlo, ale stejně se mi to příliš nepodařilo. Ze mě asi nikdy mistr-malíř nebude, s tím jsem se už smířila, ale stejně to zkouším. Je to můj první pokus o lebku, tak je trochu šišatá. Kresleno na A4 tužkou.  

3. kapitola Karolína se vykoupala a osušila do připraveného plátna, sedla si k zrcadlu a snažila se rozčesat vlasy. Nešlo to, tak vzala do ruky nůžky a začala odstříhávat zacuchané chuchvalce vlasů, zbytek už šel docela rozčesat. Některé prameny nyní měla kratší a jiné delší, ale přesto ji většina vlasů sahala až k pasu. Uvědomila si, že by ji takhle čistou a učesanou mohl někdo poznat, tak vzala dvě stužky a upletla si dva copy. Nyní vypadala jako nějaká vesnická holka, a to jí vyhovovalo. Oblékla si skromné šaty a přes ně si vzala zástěru. Ještě jednou si zhodnotila vzhled v zrcadle a skutečně vypadala jako nějaká služka. Povzdychla si. Už není princezna, ale kuchařka v pekle. Minulost je pryč… sama to tak přece chtěla.

2. kapitola Když se Karolína ráno probudila, oheň byl již vyhaslý a v jeskyni bylo chladno, proto velice ocenila Hubertův kabát, do kterého se mohla před zimou zachumlat. Rozhlédla se a Lojza chrněl nedaleko za kamenem, ale Huberta nikde neviděla. Vstala a šla se po něm podívat. Objevila ho, jak sedí venku u jeskyně. Měl zavřené oči, ale Karolíně něco říkalo, že nespí. "Co tu děláš? Měla bys ještě spát," podotkl Hubert. "Nějak se mi už nechce," špitla tiše Karolína. "Aha, Lojza zase chrápe, co?" doplnil Hubert a zaposlouchal se do ranního ticha, z jeskyně se právě ozvalo zachrápání. "Není to tak hrozné," řekla a usmála se na něho. "Není ti zima? Dal jsi mi svůj kabát a teď určitě mrzneš," doplnila Karolína. "Jde to, nic co bych nevydržel."

1. kapitola Dívka v dlouhých bílých šatech utíkala lesem, byla na cestě už dva dny a síly jí již docházely. Větve stromů jí tahaly za vlasy, které se do nich věčně zaplétaly. Dívka musela každou chvilku zastavit a vymotat si své dlouhé vlasy hnědé barvy z větví. Zrovna teď už docela naštvaně trhla pramenem vlasů, větvička se ulomila a zůstala viset ze zacuchaných vlasů. Dívka si povzdechla a pomalu se rozhlédla kolem sebe. Před ní se tyčily vysoké skály a ona si všimla, že je tam nějaká jeskyně. Nevypadala zrovna vábně, ale široko daleko byl jen hustý let, ve kterém mohlo žít cokoliv. Také se začínalo stmívat a ona nechtěla být po tmě bez střechy nad hlavou, proto se tedy vydala k jeskyni.

V dubnu 2011 jsem si položila otázku: Jak bych se bránila útoku nemrtvých? A ve zkratce má odpověď zněla: "Zaživa sežrána zombíky!"      Tentokrát bych se chtěla zaměřit na naše vesmírné (ne)přátele a tak si sama sobě pokládám otázku: Co bych dělala při útoku mimozemšťanů?      Tady je odpověď trochu složitější, protože hodně záleží, o jakou vesmírnou srágoru by šlo, ale stejně nejsem moc odvážná, takže boj by nepřicházel v úvahu. Neumím zacházet s palnými zbraněmi ani noži, nejspíš bych se sama zabila a to by bylo také řešení. Zabít se dřív, než mě sežerou nebo zabíjí oni.      Nejlepší obranou je útěk, a tak bych utíkala dokud by to šlo, a pak... no, to bych byla v hajzlu. S bojem s mimozemšťany nemám žádnou zkušenost, a kdo jí asi má, že? Takže si přílišnou šanci na přežití nedávám. Mohu jen doufat v rychlou smrt nebo rychlé snědení.

Tak tu máme nový rok a s ním i oslavu Silvestra. Letos jsem byla v Klatovech a vše pozorovala z okna a balkonu. Whitee na kravál moc nereagoval, jen se mu líbilo, jak se blýskalo. Toddík byl hodně zvědavý, co se to v okně třpytí, tak jsem ho chvilku chovala a koukali jsme na ohňostroje z pokoje. Jak bych vystihla tyhle bouřlivé oslavy? Bombardování, barevná záře nad městem nebo soutěž o co největší prásk. Přiznám se, že těmhle bujarým oslavám nového roku příliš neholduji, raději jsem doma, popíjím sklenky sektu a pozoruji ten blázinec z okna. Ven by mě nedostal nikdo, v ulicích města je totiž hotová bojová zóna a já nehodlám uhýbat petardám.