Mary 2 - 19. kapitola

Mary 2

19. kapitola

Obě armády se střetly, a přestože měl Lucifer přesilu, Maryina skupina se stále držela a statečně bojovala. Ozýval se řev, řinčení mečů, seker a jiných zbraní. Ani jedna skupina se nehodlala vzdát a bylo jisté, že hodlají bojovat až do konce.

..

Mary se oháněla dvěma meči na všechny strany, žádný protivník nezůstal naživu, nebo alespoň v kuse. Sekala kolem a démoni odpadávali jeden za druhým, někdy upadla nejen hlava, ale i ruka či noha. Jenže Mary tohle zabíjení už nebavilo, chtěla se utkat s jediným protivníkem a tím byl Lucifer. Klestila si cestu k němu, ale démoni před ní stále více vstupovali a ona je zabíjela a zabíjela.

..

Selek s Lukasem a Marcusem utvořili trojici a navzájem si kryli záda. Prostě se rozhodli čelit nepřátelské přesile společně.

Marcus se proměnil do vlčí podoby a trhal démony na kusy, někdy však démonu rozsápal hrdlo a nechal ho vykrvácet.

Lukas rozsekával protivníkům hlavy sekyrou, ale v jedné tvrdé makovici mu zůstala, a tak vycenil špičáky a popustil uzdu svému vnitřnímu démonovi a podřídil se své upíří přirozenosti.

Selek se snažil bojovat, ale byl trošku neohrabaný. V boji sice používal svou sílu a meč, ale přesto věděl, že to asi stačit nebude. Nikdy nebyl moc dobrý bojovník a nepřátel bylo mnoho, ale přesto se nehodlal vzdát a bojoval dál.

..

Lilith se držela u Bakcha a společně likvidovali jednoho nepřítele za druhým. Ona používal svou sílu a svůdnost. Démoni nejsou příliš inteligentní, takže se nechali omámit její krásou a ona je pak mohla bez milosti zabít. Jen se pak smála nad tím, jací jsou to tupci.

Bakchus používal svou moc boha nebo démony zabíjel mečem, ale několikrát mu přispěchala na pomoc nějaká jeho věrná kněžka Bakchantka.

..

Bakchantky se na démony vrhly jako smyslu zbavené a oddávaly se svým vražedným smyslům. Skákaly na démony, rvaly je na kusy a sály jim krev, která stříkala všude kolem a pomalu se vsakovala do vyprahlé země. Démoni si s nimi nevěděli rady a tak umírali.

..

Valkýry bojovaly, jak jim bylo vlastní, tedy jako hrdé válenice a nenechávaly se ovlivňovat emocemi. Používali meče, ale některé střely šípy z luků a zabíjely démony po stovkách. Přesto se zdálo, že démonů přibývá.

..

Adriana se snažila trochu korigovat jejich démonní vojáky a ti vcelku statečně bojovali a také umírali. Ubývalo jich až příliš mnoho a hlavně moc rychle. Adriana tušila, že už dlouho nemohou vydržet. Zachránit je mohl jedině zázrak.

...

Lucifer zrovna zabil nějakého démona, když před ním konečně stanula Mary. Svými křídly odhodila několik démonů stranou a dalšího meči rozsekla ve dví. Krev vystříkla na její křídla, ale to už stejně bylo jedno. Mary byla celá zacákaná od krve svých nepřátel a její křídla už nebyla skoro vůbec bílo-zlatá, ale spíš celá rudá od krve. Cítila, jak jí po peřích stékají kapky krve, ale nyní jí zajímal jedině Lucifer. Svět kolem přestal existovat a je důležité, aby to skončili.

"Mary, tohle nejsi ty?" zašeptal smutně Lucifer a chtěl jí pohladit po vlasech, ale ona se ohnala mečem a málem mu usekla ruku, Lucifer měl štěstí, že s ní včas ucukl.

"Mýlíš se, Lucifere. Tohle jsem já. Žiješ ve vzpomínkách na minulost, kněžka Marie je mrtvá a nikdy se už nevrátí. Zmizela před třemi tisíci lety, v den tvého uvěznění... Náš čas tehdy vypršel. Smiř se s tím!" řekla Mary a v hlase se jí ozývala veškerá bolest, kterou kdy zažila. Celou její řeč zdůrazňovaly pramínky krve, které jí z vlasů stékaly po tváři.

Lucifer na ní koukal a jako by mu až nyní došlo, že Marii ztratil. Sice jí využíval pro dosažení svých cílů, ale přesto jí miloval. Před ním nestála křehká lidská bytost, jakou byla Marie, ale silná a odhodlaná Bohyně Mary. Měla sice její tvář, ale už to nebyla ona.

Mary se mu podívala do očí a poznala, že konečně pochopil. Žil ve vzpomínkách na dávno ztracené chvíle a nyní konečně prozřel. Rozhlédla se kolem a křídlem odhodila stranou dotěrného démona, byla opět ve střehu.

"Tohle jsi chtěl?" vykřikla Mary a rozhodila rukama, aby se podíval, jak všichni kolem umírají a krev všude teče proudem.

"Nechtěl jsem..." řekl zahanbeně a dodal: "Chtěl jsem se jen pomstít."

"A komu? Mě?" ptala se nevěřícně Mary.

"Ne, tobě ne, Bohu také ne, ale Serafínům ano. To oni mě uvěznili!" přiznal se Lucifer.

"Tak to je báječný! Jenže jak vidíš, Serafíni na tebe kašlou, jsi jim ukradený. Jim na nás nezáleží!" vykřikla rozčileně, ale mnohem rozčilenější byla na ty zrádné Serafíny, než na Lucifera.

.

"Mary!!!" ozval se křik, a když se Mary otočila, strnula a do očí jí vyhrkly slzy.

"Lukasi!!" zakřičela a běžela ke svému věrnému upířímu příteli, ze kterého trčel andělský meč. Archanděl Michael se uchechtl a vytrhl meč z upírova srdce.

Lukas se sesunul k zemi a Mary k němu doběhla právě včas, aby se na ní mohl naposledy podívat. Opatrně ho podepřela a věděla, že je pozdě. Andělský meč zabije jakéhokoliv démona. Lukas, její parťák a přítel byl mrtvý.

Vzhlédla k Michaelovi s nenávistí v očích, pak opatrně položila Lukasovo tělo na zem a postavila se s meči v ruce. Sevřela je tak pevně, až jí zbělaly klouby. Chtěla jen jediné, pomstít Lukase.

"Byl to je upír, nic víc." poznamenal pohrdavě Michael.

"Ne, byl mnohem víc, byl to můj přítel." řekla Mary a pohled jí ztvrdl.

"Chceš se mnou bojovat?" ptal se nevěřícně a skutečně tomu nemohl uvěřit. Byla přece jen poloviční anděl, přesně jak říkal veliký Ezechiel.

"Ne, zabiju tě!" křikla a zaútočila na něho. Michael výpad odrazil a sám zaútočil. Meče řinčely a odráželi se od nich jiskry, jak se střetávaly.

Mary ho po chvíli praštila mečem, až se Michaelovi málem podlomila kolena a z nosu mu tekla krev. Utřel si ji a znovu na ní s křikem zaútočil. Pak se odrazil od země, ale stejný nápad dostala i Mary, takže oba vzlétli a jejich meče se znovu střetly. Letěli stále víš a víš, až k nim skoro ani nedoléhaly zvuky bitvy. Bojovali za svou věc a byli odhodlaní pro ni zemřít.

...

Mezitím se na Adrianu vrhla tlupa démonů, a i když kolem sebe kopala a sekala, démoni ji obklíčili. Prostor kolem ní se zmenšoval, ale stále bojovala a nevzdávala se.

Jak se démony snažila udržet, co nejdál od sebe, nevšimla si, že se přibližují k propasti, a když to zjistila, bylo již pozdě.

Najednou se ocitla na okraji propasti a dole na ní čekala brána pekla, tedy pokud přežije ten pád a nerozmázne se o ostré skály.

Snaží se bojovat, ale jeden démon do ní strčí, ona neudrží rovnováhu a spadne přes okraj, zachytí se okraje skály, ale démon se zašklebí a přišlápne ruce. Bolelo to, ale Adriana ví, že pokud se neudrží, tak zemře.

Náhle démon zakňučí a je odhozen do propasti, když letí Adrianě kolem hlavy, tak se za ním dívá, a když se koukne vzhůru, tak zjistí, že jí zachránil Asmodeus.

"Nepotřebuješ pomoc?" zeptal se přiblble a ještě hloupěji se pousměje.

Adriana si ho jen změří pohledem, pokusí se přitáhnout, ale pozná, že se sama nahoru nedokáže dostat. Takže nemá na vybranou.

"Fajn, pomoc bych uvítala." řekla a litovala vzniklé situace.

"Dobře, podej mi ruku." řekl Asmodeus a natáhl se pro ni, pak jí pomalu vytáhl nahoru.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a prohlédl si ji, ale žádná zevní zranění neviděl.

Adriana přikývla. Nic jí nebylo, tady až na pár škrábanců, spíš utrpěla její hrdost. Asmodeus je její protivník a nyní jí zachránil. Ale na dlouhé přemýšlení nemá čas. Démoni znovu zaútočili a Adriana se postavila vedle Asmodea, ten jí podal meč a oba se připravili na další boj.

"Věděl jsem, že se ke mně nakonec připojíš, jen jsem netušil, že já budu bojovat na straně dobra." podotkl Asmodeus a uchechtl se.

Adriana jen otočila oči v sloup a raději to nekomentovala. Stejně na hádky nebyl čas. Připravila se a začala sekat démony na kusy. Asmodeus se také oháněl mečem a nepřátelé odpadávali na strany, ale další přicházeli. To víte, démoni jsou jen tupé haldy svalů, ale mozek žádný.

...

Boje zuřili nejen na zemi, ale i na nebi, kde Mary odrážela Michaelovo útoky a ten byl jen překvapen, jak můžu Mary bojovat tak vytrvale. Archanděl by měl anděla rozdrtit během chvilky, ale u Mary se mu to nedaří.

"Za co vlastně bojuješ?" zeptal se jí mezi výpady.

"Přece za dobro a lepší svět. O to by vám mělo jít taky, ne?" odpověděla mu otázkou a zabránila mu, aby jí usekl hlavu. Sice jí už sekl do ruky, ale rána se jí už skoro zacelila.

"My bojujeme za lepší svět, kde nebude existovat zlo!" vykřikl hrdě Michael.

"To je přece nesmysl. Takový svět nemůže existovat, přece víš, jak vznikl. Je tvořen z dobra i ze zla, to je rovnováha. Ale vy ji tou svou utopií dobra narušujete a tomu musím zabránit." řekla Mary a odhodila ho stranou.

"Skutečně? A jak to chceš udělat? Jsi jen poloviční anděl." pravil Michael.

"Cože? Já jsem anděl a zároveň i Bohyně. Jsem dcera Boha! Ezechiel vám to neřekl?" divila se Mary.

"To jsou jen lži, ale za ně tě ztrestá veliký Ezechiel." rozčílil se archanděl a praštil Mary do břicha. Pak jí mečem usekl křídlo, Mary zařvala a chytila ho pod krkem.

"Ezechiel?!" divila se.

"On je Sjednotitel a vůdce andělů. Brzy vás všechny ztrestá za vaše lži a vzpurnost. Dovede svět ke světlu dobra." řekl Michael přiškrceně.

"O čem to k čertu blábolíš, Michaeli? Ezechiel si hraje na Boha?" vykřikla udiveně Mary, ale pak jí došlo ještě něco dalšího. "Počkat! Co myslíš tím, že ztrestá nás všechny?!"

"Všechny, kteří se odvrátili od dobra!" vykřikl a vytrhl se z jejího sevření, vlastně jí objal a pak jí utrhl druhé křídlo.

Mary zařvala bolestí a málem ztratila vědomí, ale včas se vzpamatovala a zachytila se Michaela. Podívala se na něho a řekla: "Ezechiel vás dovede jedině k zatracení. Já jsem Bohyně!" Pak ho probodla mečem, který prošel brněním a našel si cestu až k Michaelovu srdci.

Michael se na ní šokovaně podíval a vyprchal z něho život. Společně se řítili dolů a Mary se přetočila zády k zemi a vyděšeně zírala vzhůru. Celé nebe bylo pokryto anděly, kteří mířili dolů k bitvě.

"Zázrak by asi nebyl, co otče?" šeptla a ohlédla se dolů, země byla stále blíž a blíž. "Asi ne."