Zimní radovánky

Příroda se jako každoročně připravovala na zimu, funěl silný vítr a neshrabané listí v něm létalo sem a tam. Stromy měly již holé větve, tedy až na několik jehličnanů, které stály kousek za plotem dvora.

Smraďoch ležel u boudy a podřimoval. Zima mu nebyla, protože skrz jeho hustou černou srst se vítr ani chlad nedostal. Prostě tam tak ležel a měl zavřené oči, přemýšlel o tom, jaké to bude, až bude dospělý pes. Smraďochovi totiž bylo sotva půl roku, ale rozhodně na to nevypadal. Byl obrovský a jeho chundelatá srst jeho velikost ještě umocňovala.

Náhle ho něco zastudělo na čumáku, polekaně zvedl hlavu a uviděl, jak z nebe poletují bílé vločky. Párkrát se je pokusil chytit, ale ony hned pod jeho tlapou zmizely. Na svět padal první sníh a zima započala svou vládu. Pro Smraďocha však první vločky měly i jiný význam, začala jeho první zima.

"Jů, sníh!! Smraďochu, zima začala!" pokřikoval vesele asi devítiletý chlapec, který vyběhl na dvůr a pobíhal mezi poletujícími vločkami.

Pro Smraďocha to však nebyl jen obyčejný kluk, ale byl to jeho pán. To on mu dal jméno Smraďoch, protože už jako štěňátko neměl rád vodu a tak mírně zapáchalo.

"Smraďochu, pojď domů." řekl chlapec jménem Marek a pes u boudy ho velmi rád uposlechl. Zavřeli za sebou dveře a užívali se vytopeného domku, ale pro Smraďocha bylo nejdůležitější, že byli spolu.

.

Asi po hodině vyběhl Smraďoch ven, sněhu už napadalo několik centimetrů, a tak prozkoumával. Sníh ho studil do tlapek a chutný taky moc nebyl. Popoběhl a skočil do vrstvy sněhu, a protože to byl prašan, tak se vznesl a poletoval kolem. Smraďochovi se to líbilo, proto poskakoval po dvoře a užíval si sněhu.

Marek pozoroval svého psa za oknem a usmíval se. Smraďoch sice vodu nerad, ale sníh mu očividně nevadil a určitě si ho po procházce zamiluje ještě víc. Ale nejdřív bylo zapotřebí zamést dvůr, vzal koště, oblékl se a šel zametat.

Smraďochovi samozřejmě neuniklo, že jeho kluk něco dělá, tak přišel blíž a chvíli ho pozoroval. O něco později už byl ve sněhu a pomáhal Markovi odhazovat sníh, bohužel na špatnou stranu. Smraďoch totiž sníh hrabal zpět na pěšinu, a tak nebylo vidět, že by chlapec vůbec zametal.

Když si toho všiml Marek, tak z toho dvakrát nadšený nebyl, přísně se podíval na hafana a řekl: "Cos to zas provedl! Ty zlobidlo, jdi si sednout k boudě a zůstaň tam!" A protože byl Smraďoch vychovaný pes, tak poslechl a přesunul se ke své boudě. Marek dozametl dvůr, vzal vodítko a šel se Smraďochem na nedalekou louku.

.

Sníh padal a padal, tvořila se čím dál větší vrstva, ale Smraďochovi to vůbec nevadilo. Hupsal do duchen sněhu jako by to byly nadýchané peřiny, čumák zastrkával hluboko do sněhu, anebo se v něm válel. Marek se jen smál a také skotačil, lehl si na zem a dělal sněžného anděla, nebo kouloval Smrďocha, ten nadšeně uhýbal a chytal sněhové míčky do tlamy. Celé odpoledne spolu řádili na louce a užívali si společné chvíle a prvního sněhu.

Následující dny se k nim přidávaly i ostatní děti ze vsi. Společně hráli sněhové války a koulovaly se, děvčata stavěla krásné sněhuláky a chlapci zase bytelné pevnosti a bunkry. Pokud počasí dovolilo, bývali na louce skoro celý den a maminky je jen s obtížemi odváděli na oběd a večer na kutě. Přesto když dopadly do teplé postýlky, jen se zachumlaly a spali až do rána. Možná se jim zdály sny o zasněžených pláních, kde by si mohly hrát a skotačit.

.

Zima pokročila a Marek dostal od Ježíška nové sáňky, samozřejmě je hned vyzkoušel a prakticky z nich neslezl. Smraďoch pobíhal kolem něho, někdy se z kopečku svezli i s Markem a jindy byl zapřažen a tahal sáňky i s Markem po louce. Občas zkrouhnul zatáčku moc prudce a sáňky se převrhly, Marek skončil ve sněhu. To se pak loukou ozýval Markův smích a Smraďochův štěkot.

Někdy opustili zasněženou louku a Marek se sklouzával po zamrzlém rybníku. Smraďoch k ledu neměl z počátku moc velkou důvěru, hlavně když mu to podklouzlo a on se natáhl jak široký, tak dlouhý. Marek se mu smál a to rozhodně neměl dělat, protože Smraďochovi zasvítily v očích šibalské jiskřičky a rozběhl se proti Markovi. Těsně před ním se sklouzl a svým obrovským tělem srazil Marka na tvrdý led. Oba se pak zase smáli a klouzali se vesele dál.

...

Od Smraďochova prvního sněhu uběhlo už čtrnáct let a za tu dobu se z něho stal moudrý a vážený psí stařec, který má rád svůj klid. Z jeho malého kloučka Marka vyrostl dospělí muž, který již měl vlastní rodinu. Přesto si vždy, když napadl první sníh, najde čas, aby si se Smraďochem zaskotačil v čerstvě napadlém sněhu, stejně jako když byl malý kluk. Smraďoch na okamžik znovu omládne a je z něho opět to bez starostné stěně jako kdysi.