středa 2. května 2012

Slepý malíř, aneb i já mám básnické střevo

Možná na mě dolehlo jaro, nebo nevím, co se stalo, ale dneska jsem tvořila dílko na snílkovské TT Slepý malíř. Chtěla jsem jen nakreslit slepého malíře a k tou nejspíš připojit krátkou povídku o tom, jak popaměti kreslí zesnulou milou. Jenže mi v hlavně proběhlo "Sedí malíř u plátna..." a já si řekla, že je to jak začátek básně. Dlouho, velmi dlouho jsem přemýšlela o pokračování a nakonec jsem stvořila "báseň". Doufám, že to tak mohu nazvat.
     Je moje úplně první, nikdy jsem žádnou nevymyslela. Sice se příliš nerýmuje a je dosti slaboduchá. Asi mi vážně přeskočilo. Ano, asi i já mám básnické střevo, ale moc často to raději neprojevuji. :-)

Slepý malíř

Sedí malíř u plátna,
vzpomíná na ňadra.
Jeho milá odešla,
tam do věčných bran,
marně hledí tam.

Nyní tu sedí,
po paměti kreslí.
Viděl její krásu,
v útlém pasu,
a mohutných bokách,
laskával jí po oblinách.

Nikdy už nic neuvidí,
protože je slepí.
Jemu to však nevadí,
před očima jí stále zří.
A tak tu sedí,
maluje jak diví.
Tahy štětcem vede jistě,
ne jako malíř,
který je slepý.
A5, tužka

Žádné komentáře:

Okomentovat