Mantichora

Tuto závěrečnou esej jsem vytvořila na předmět Nauka o tvorech nejnebezpečnějších na konci 1. ročníku studia na Hogwarts.cz pod mým kouzelnickým jménem Cesmína Hardy. V zadání bylo, že máme napsat příběh minimálně na 9 palců, k tomu ještě minimálně 8 veršů a nakreslit obrázek. Všechno trojí spolu mohlo souviset, ale také nemuselo.

V hoře žije mantichora strašlivá,

řev krvavé písně šelmy zaznívá

sežere každého na potkání,

alespoň to se o ní vypráví.

Spoustu hrdinů už zabila,

jejich rytířskou krev vypila,

zemřeli v boji s touto bestií,

děsivá pověst z hor lidi ubijí.

     Lidé žijící pod velikou horou už dlouhá léta volají po pomoci, jednou za čas se objeví nějaký odvážlivec, který se vydá na nebezpečnou cestu, ale nikdo se nikdy nevrátil živý. Někteří prostě zmizí, z jiných najdou alespoň nějaké kosti či roztrhané oblečení nasáklé krví. Obyvatelé malé vesničky pod horou moc dobře vědí, že mohou jít pouze kousek po cestě, až k děsivé hranici, kde začíná území té stvůry. Kdysi dávno tam někdo pro upozornění naskládal kamennou zeď, aby všem pocestným bylo jasné, že dál cesta nevede. Jenže mantichora si za ty dlouhé roky ohraničení svého teritoria vyzdobila podle svého, a to lebkami a kostmi svých obětí. Sem také někdy odtáhne zbytky z toho nešťastníka, který se opovážil vkročit na její území, aby lidé nezapomněli, kdo tady vládne.

     Na okraji vesnice žije Tira, vyzná se v bylinkách. Vesničané se jí vyhýbají, ale pokud náhodou potřebují pomoc, tak za ní zajdou, protože moc dobře vědí, že jim už mnohokrát pomohla. Její matka byla mocná bylinkářka, která své dceři předala mnoho z vědomosti léčení. Bohužel zemřela už před lety, když dívce bylo teprve patnáct let. V lese na ní spadl při bouřce strom, když sbírala byliny, a tak od té doby Tira žije v polorozpadlém domku sama. Nikdo jí nikdy nepomohl, ale matka jí naučila, že nemá od lidí očekávat vůbec nic, a všechno si obstarat sama. Přesto není zatrpklá, spíše naopak, snaží se být hodná a mít dobré srdce. Takže lidem pomáhá ráda, pokud potřebují její pomoc.

     Les, který vede nahoru po cestě k děsivé hranici, zná velmi dobře a ráda tam chodí na sběr bylin. Nikdy se neodvážila přejít přes hranici, přestože za ní roste mnoho zajímavých rostlin, přece jen i ona má strach ze strašlivé stvůry. Ale někdy se posadí u kamenné zdi a poslouchá les. Slýchává zpět mantichory, který tvor vydává během požírání úlovku, a vždy jí nějakým podivným způsobem uklidňoval. Nelákalo jí to, jít za zpěvem, to ne, přece není blázen. Ví, že by jí stvůra bez milosti roztrhala, ale poslouchat její zpět z bezpečného místa může.

     Jednou do vesnice dorazila skupina lovců příšer. Byli to děsiví muži, ozbrojeni různými zbraněmi a na oblečení měli trofeje v podobě zubů, kostí a bůhvíčeho ještě. Tira je odhadla na první pohled, vůbec se jí nelíbili a raději šla domů, protože se jí nechtělo okounět, stejně jako to dělali vesničané, kteří vítali nové odvážlivce, kteří je přišli zachránit.

     Tira mantichoru nehájila, bylo to vraždící monstrum, ale na druhou stranu se držela jen na svém území a vesnici nikdy nenapadla. Chápala, že se vesničané bojí, ale svým způsobem neměli důvod, protože jim za celé ty dlouhé roky, co se mantichora usídlila na hoře, vlastně nic nehrozilo. Zabíjela jen ty hrdiny, co se přišli postavit stvůře. Je tedy mantichora zlá?

     Lovci se ve vesnici chovali jako doma, večer si nechali v hospodě nanosit velké množství jídla a alkoholu, bavili se tak hlučně, že nikdo ve vesnici nemohl spát. Navíc obtěžovali místní ženy, ale vesničané neměli odvahu jim cokoliv říct. Tira se zdržovala doma, protože se nechtěla do ničeho plést, měla ráda svůj klid a nikoho nepotřebovala.

     Následující den lovci kupodivu nevyspávali, ale hned po snídani se připravili a chtěli odjet do boje. Ale jejich vůdce požadoval, aby s nimi šel někdo z vesnice jako průvodce. Místní na něho vyděšeně koukali, protože se nikomu nechtělo umřít, a tak je jasné, že si hned vzpomněli na čarodějnici Tiru, která chodí do lesa. Určitě to tam zná, tak ať jde s lovci ona. Jako dav se vesničané vydali k její chatrči a doslova jí vyvlekli ven. Tira však zůstala klidná a řekla, že s lovci půjde, když se bojí, aby se po té rovné cestě neztratili. Přitom se ušklíbla a podívala se vůdci do očí. On pochopil, že tohle není běžná vesnická holka a také se ušklíbl. Moc dobře věděl, proč jí chce sebou, někdo přece musí dělat návnadu.

     Tira měla strach, ale před lovci to nechtěla dát najevo, protože cítila, že něco chystají. Nespouštěla z nich oči a byla ve střehu. Když se zastavila u hranice z kamenů a lebek, přeběhl jí mráz po zádech. Vůdce lovců jí s úsměvem na rtech oznámil, že ona půjde první. Tira pochopila, že nemá šanci přežít, ale se vztyčenou hlavou přelezla zídku a šla dál. Byli na území mantichory, což znamená jen jedno, všichni tu zemřou. Navíc ani neměla zbraň, jen malý kapesní nožík, který používala při sběru bylin.

     Až za soumraku dorazili ke vchodu jeskyně, kterou měla mantichora obývat. Tira šla první a opatrně vkročila do chřtánu smrti. Uslyšela zavrčení a skřípot drápů o kámen. A je to tady, nyní zemře. Zavřela oči a modlila se za rychlý konec. Něco na ní skočilo, ale jen jí to srazilo na zem a pokračovalo ven z jeskyně. Tira ležela v šoku na zemi a ani se nehnula. Ozval se křik, trhání masa a řinčení zbraní. Nebyla si jistá, v jakém pořadí to slyšela, ale věděla, že ti lovci nemají šanci. Během pár minut výkřiky utichly a venku se rozhostilo ticho. Tira se zaposlouchala, ale nic neslyšela.

     Pomalu se zvedla a opatrně vykoukla z jeskyně. Chtělo se jí zvracet. Venku se válely střeva vyrvaná z těl, nějaká ta končetina a taky hlavy. Jak se dívala na tu hrůzu, napočítala šest těl, tady pokud se náhodou nezmýlila, přece jen šlo o naprosto roztrhaná těla. Jenže lovců bylo sedm. Že by jeden přežil?

     Vyšla ven a zůstala stát na místě. Vyděšeně zírala na mantichoru, která ležela u křoví. Jestli o ní neví, tak brzy bude, protože Tira musela projít okolo stvůry. Chvíli stála a čekala, ale mantichora stále ležela hlavou otočenou ke křoví a kromě dýchání se nehýbala. Tira udělala krok a další, chtěl utéct zpátky do vesnice, ale když minula mantichoru, ozvalo se bolestné zakňučení. Tira se otočila, ale stvůra se nepohnula. Chtěla jít pryč, ale zakňučení se ozvalo znovu. Zavřela oči a počítala do deseti, věděla, že dělá chybu, ale slíbila matce, že se pokusí pomoci všem zraněným a mantichora je očividně zraněná. Došla ke lvímu tělu, podivný štíří ocas ležel pod tělem. Opatrně se nahnula nad mantichoru a spatřila, že má rozseknutý bok, dokonce jí z rány ještě trčela část kopí, které se zlomilo.

     V brašně, kterou si Tira sebou vzala, měla nějaké obvazy a byliny. Než ránu zaváže, potřebuje vodu na omytí rány, jenže tady přece není žádný potok, ale mantichora musí něco pít. Zašla do jeskyně a objevila prohlubeň, která vedla dolů. Tira tam pomalu vlezla a za chvíli uslyšela vodu. Jak je to možné? Šla dál a našla velkou jeskyni, kde se rozprostíralo podzemní jezero s malým vodopádem. Bylo to nádherné místo, ale teď neměla čas se kochat, nabrala do nádoby vodu a vyběhla ven k pacientovi, který stále ležel na stejném místě.

     Vzala za kopí a trhla s ním. Z rány vytryskla krev a chiméra zaúpěla bolestí. Evidentně upadla do bezvědomí, proto zatím nezareagovala. Omyla ránu vodou s bylinkami a ovázala ji. Když byla hotová, oddychla, že to zvládla. V tom se ovšem hlava pacienta pomalu otočila k Tiře. Strnula, protože mantichora na ní zavrčela a lidský obličej se zkřivil bolestí. Co to slyšela o zraněné mantichoře? Je ještě nebezpečnější, než normálně. Ustoupila od ní a snažila se jí nedívat do očí.

     Mantichora se pomalu zvedla, ale měla bolesti. Prohlížela si toho neznámého člověka, který jí pomohl a moc to nechápala. Lidé jsou zlí a proto je mantichory musí zabíjet, ale tenhle nevypadal zle. Bylo z něho cítit dobro, ano měl dobré srdce, což je u lidí velká vzácnost. Dobré srdce je nutné chránit jako vzácný klenot, tak se to říká v pověstech.

     Mantichora se otočila a pomalu došla do jeskyně, kde si znovu lehla. Tira nechápala, proč jí nezabila. A teď zřejmě pokouší osud, ale šla za mantichorou do jeskyně a také si sedla na zem. Opřená o zeď pozorovala toho bestiálního zabijáka, jak o mantichoře slýchávala vyprávět a došlo jí, že se všichni pletou. Je to jen zvíře, které si brání svůj domov, proto také nikdy nenapadla vesnici, ale zabíjela jen ty lovce. Mantichora se o Tiru vůbec nezajímala a odpočívala. Tira zatoužila mantichoru více poznat. Jistě by se o jejich druhu mohla dovědět mnohé a třeba by jednou lidé pochopili, že to nejsou monstra.

     V tom se ozval šramot, Tira sebou trhla a obrátila se ke vchodu, odkud se zvuk ozval. Stál tam vůdce lovců, měl v ruce velké kopí a napřahoval se, aby jím vrhl po odpočívající mantichoře. Tira ani nevěděla, co dělá, ale vyskočila na nohy a vrhla se před mantichoru. Kopí jí vniklo do hrudi a ona spadla na zem. Mantichoře však těchto pár vteřin pomohlo, byla připravená. Vrhla se na lovce a tlapou s ostrými drápy mu rozervala hrdlo. Padl na zem a mantichora mu s chirurgickou přesností roztrhla břicho a pustila se do hodování na jeho vnitřnostech. Tira se usmála, umírala s vědomím, že mantichora je v bezpečí. Poslední, co slyšela, byl mantichořin líbezný zpěv.

     Když se mantichora nažrala, smutně přešla k tělu člověka, který jí pomohl. Jeho dobré srdce už netlouklo. A tak ze světa odešla další špetka dobra. Vzala opatrně tělo do zubů a odtáhla jej ven, kde vyhrabala jámu a pohřbila tělo. Dobré srdce si zaslouží být řádně pohřbené a najít klid. Tak to prostě chodí, dobro se mezi lidmi nikdy neuchytí, a když se tak náhodou stane, tak ho zlo honem rychle vyrve i s kořeny.

Mantichora na hrobě sedí,

lidský svět kolem sebe vidí,

je považována za stvůru,

přitom si přeje žít v míru,

je prý zabijákem děsivým,

nechtějí ji tvorem živým.

Lidé jsou ti zlí a krutí,

obklopují se smrtí,

dobré srdce nic nezmůže,

i když rádo všem pomůže,

nakonec za dobro zaplatí,

někdo jej rychle usmrtí.