Jsem divná, protože…

… nemám ráda léto
     Jakmile se teploty přiblíží ke třicítce, tak se obvykle stáhnu domů a nejraději bych nevystrčila na sluníčko ani nos. Horko prostě nemusím. Na tílko, sukni či krátké kalhoty nemám postavu, už jen to, že odhalím ruce v krátkém rukávu je pro mě příliš. Mám raději teploty 15 - 20´C, když mohu nosit trička s dlouhým rukávem, mikinu nebo vestu. Cítím se tak nějak chráněná vůči okolnímu světu. Podzim, to je ideální období. Můžu být zavrtaná v teplé mikině s šátkem kolem krku a nepřístupná.


… jsem nespolečenský samotář
     Mám ráda samotu a společnost lidí vyhledávám, jen když chci, což je málokdy. Už jsem se naučila se odpojit od okolí, takže i když je kolem hodně lidí, tak se třeba začtu do knihy, nebo si otevřu zápisník a něco si čmárám. Vždy jsem raději seděla mimo a byla ta nemluvící divná osoba. Ale víte, mně to nevadilo, spíš naopak, přesně takhle mi to vyhovovalo, což zase nechápalo mé okolí.
     Měla jsem kamarádku, která to se mnou myslela dobře, chtěla mě vytáhnout z té mé ulity, a tak mě zvala na různé akce. Davy lidí, hluk, nedostatek vzduchu není nic pro mě. Jenže jak jí to vysvětlit, že mi samota nevadí? Když jsem řekla ne, cítila se dotčená a prý že se vůbec nesnažím, a když jsem tedy šla ven, tak jsem se celou dobu div neklepala někde v rohu, co nejdál od lidí. Jak jen to šlo, tak jsem pak utíkala zpátky domů, abych se zavřela do svého pokoje a co nejdéle z něj nevyšla.

… mě děsí davy lidí
     Předvánoční nákupní centra jsou pro mě horor. Davy lidí mačkající se na sebe, obvykle se ještě perou o poslední kousky zboží a mě přepadávají stavy úzkosti. Obvykle musím jít na chvíli stranou, abych nezačala na lidi řvát, ať si udržují odstup a nechají mi můj osobní prostor.
     Ale nejsou to jen obchody, pro mě je zatěžkávají zkouškou třeba knižní veletrh Svět knihy. Na jednu stranu mě láká, ale na druhou totálně děsí. Lidi se tam mačkají, uličky jsou přecpané a je nedýchatelno. Chci ječet, řvát, utíkat pryč, obvykle všechno najednou. Když tam se mnou někdo je, tak to jde, mám svou záchranou kotvu, o kterou se mohu zachytit. Ale sama? Připadám si jako ztracený trosečník uprostřed rozbouřeného oceánu… Loni mě lákal Humbook, ale nejela jsem a jsem ráda. Už podle fotek bych z toho nejspíš měla smrt, prostě hrůza pohledět na ty mačkající se lidi v malém prostoru. Ale třeba Knihex, který se koná v červnu na Štvanici, tak ten mám ráda. Je to malé, ale nejsou tam davy lidí a je to venku v přírodě. Byla jsem už dvakrát a pokaždé jsem si to tam v klidu prošla a bylo to fajn.

… mluvím s kytkami a zvířaty
     Se všemi květinami ne, jen se svými pokojovkami, což jsou nejen fialky. Nemám je pojmenované, ale prostě na ně ráda mluvím. „Teď tě zaliju.“ „Ulomím ti ten nehezký list, jo.“ Atd.
     Můj kocour Whitee a fretka Todd, kteří se mnou obývají pokoj, tak mi snad rozumí. Ano, moc ráda si s nimi povídám. Přijde mi to mnohem lepší, než mluvit s lidmi, jelikož zvířata tě nechají vypovídat a neskáčou ti do řeči


… miluji čtení knih
     Moji spolužáci ze školy nikdy moc nečetli, ani když to měli zadané za úkol, natož ve volném čase. Takže jsem byla ta divná, co neustále má u sebe knihu a o přestávkách si čte. Kniha pro mě není jen příběh, je to svět, do kterého mohu vstoupit a zapomenout na své okolí. Odpoutat se od něho a oddat se snění.

… si doma dělám českého "turka"
     Všichni milovníci kávy by mě nejspíš ukamenovali, ale doma si jednou denně udělám „turka“, tedy namletou zrnkovou kávu dám do hrnečku, přidám trochu cukru a zaliji horkou vodou. Někdy si přidám ještě trochu mléka. A rozhodně nečekejte nějaké espresso hrnečky, já si dělám kafe do velkých hrnků na půl litru. Alespoň mám naráz hodně kávy. :-D

… čichám ke knihám
     Všimli jste si, že knihy voní (nebo někdy smrdí). Nové knihy voní inkoustem z tiskárny, i když s nimi přijdu do styku až v knihkupectví. Staré knihy v antikvariátech či knihovnách voní zase jinak. Někomu třeba smrtí, ale mě to nevadí.

… občas mám podivné stavy
     Probudím se a nejraději bych ani nevylezla z postele. Bohužel obvykle vstát nakonec musím. Dívám se z okna na lidi procházející na ulici a připadá mi to jako jiný svět. Můj pokoj je můj svět, kam nikoho nepustím a tam venku je tak cizí svět. Nechce se mi ani překročit práh z domu. Chce se mi zapadnout zpátky do pokoje a otevřít si knihu, nebo blok na čmárání…
     Jindy se jdu projít do parku, ale vyhledám ten nejméně zalidněný kout, sednu si na lavičku a pozoruji přírodu okolo. Nebo zavřu oči a poslouchám svět okolo. Nikdy byste nevěřili, jak je dnešní svět hlučný. Ale pokud odbourám šum ze silnice a troubení aut, tak mohu zaslechnout listí poletující ve větru. Na podzim chodím do přírody moc ráda, sbírám zabarvené listí, kaštany a jiné plody. Brouzdání v napadaném listí, to je pro mě tak uklidňující relaxace.
     Někdy prostě nechci opustit dům, a jindy se ráda vypravím na krátký výlet do okolí, tedy hlavně do míst, kde není moc lidí.

… píšu rukou
     Dnešní svět je již digitalizovaný, ale já si stejně nejraději píšu poznámky na papír. I tenhle článek je načrtnutý v bloku a jen jej přepisuji a dokončuji v notebooku. Rozhodně se nesnažím o žádné ozdobné písmo, no přiznám se, někdy to po sobě nepřečtu, ale stejně se papíru a pera nikdy nevzdám. Tohle spojení podněcuje mé myšlenky a lépe je zachytím na papír než do Wordu. Kolikrát se přistihnu, že sedím s otevřeným Wordem a nedokážu ze sebe vypotit ani písmenko, ale jakmile si vezmu zápisník, tak se hned rozepíšu.

… ráda píšu dopisy a pohlednice
     V době emailů a sociálních sítích mám stále ráda ručně psaný dopis a posílání pohlednic. Dělám Postcrossing a mám několik dopisních přítelkyň, některé jsem už poznala i ve skutečnosti, ale stále si píšeme dál. Na papír se mnohem lépe vyjadřuji, i když jsou mé dopisy občas trochu zmatené, to je tím, jak mi poletují myšlenky z místa na místo a nikdy se nezastaví.

… nepotřebuji být neustále online
     Všichni jsou neustále na sociálních sítích, něco lajkují, sdílejí a já nevím co ještě. Netvrdím, že občas na Facebook, Twitter či Instagram něco nedám, ale nějak mě neláká být online čtyřiadvacet hodin denně, jen proto abych zjistila, jestli můj tweet má nové lajky. Přijde mi to uhozené. Jednou či dvakrát denně tam kouknu a hotovo. Svět se přece nezboří kvůli tomu, že jsem propásla novou fotku svého oblíbeného instagramového účtu.

     Pokud jste dočetli až sem na konec, tak promiňte můj citový výlev, ale potřebovala jsem se vypsat. Vždy jsem ta divná, co nezapadala do kolektivu. Sice jsem na jednu stranu vyčnívala, ale na druhou jsem pro okolí byla neviditelná, a tak mi to vyhovovalo. Všichni mi dali pokoj a já měla klid. Holka, co se s nikým nebaví, raději je věčně zabořená do knihy, nebo si něco čmárá. Jo to jsem prostě já…

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kapka vody ve verších

Dopis z Bradavic (+ úvodní esej)

Tvořím náušnice