Mléko a med (Rupi Kaur)

Pokud o nějaké knize a její autorce neustále slyšíte jako o zázračném objevu, tak zatoužíte okusit její umění na vlastní kůži. Básně Rupi Kaur si získaly svět a četli je i ti, kteří obvykle poezii nečtou. Tak na tom přece něco být musí, říkala jsem si. Já osobně mám poezii ráda a s oblibou zkouším nové (pro mě neznámé) autory.

     Básnická sbírka „Mléko a med“ je rozdělena do čtyř částí – zraňovaná, milující, opoustěná a odpouštějící. Každá část v sobě má básně, které se vyvíjejí podle emocí autorky. Má za sebou bolest, traumata, lásku ztrátu, ale dokáže také odpustit a najít naději a víru v lepší zítřky.

      Některé básně mě oslovily, ale jiné mi přišly dost obyčejné, až nemastné a neslané. Je to jen můj osobní názor, ale nemyslím si, že by tato poezie byla něčím výjimečným.  Nevím, jak to napsat, ale něco mi na těch verších nesedělo. Autorka se snaží vyjádřit různé pocity a okamžiky v životě, pár myšlenek je zajímavých, ale celkový požitek z knihy prostě nemám.

     Ano, pár básní se mi líbilo a moc, ale většina zmizela z mé mysli dřív, než jsem o nich začala přemýšlet. A to je pro mě problém, o poezii jsem zvyklá přemýšlet, přečíst si báseň několikrát, abych vstřebala každé slovo. Potřebuji poezii cítit, ale tady mi ten cit, až na pár výjimek, chyběl. V porovnání s jinými básníky jsem četla už lepší poezii.

     Netvrdím, že je to špatná kniha, ale podle mě je kolem ní až moc velký poprask. Jistě si najde čtenáře, ale já nemám potřebu se k ní vracet.

  

říkáš abych mlčela protože

mé názory mě činí méně krásnou

ale nepřišla jsem na svět s žárem v těle

abych se nechala uhasit

nepřišla jsem na svět s darem řeči

abych se nechala snadno umlčet

jsem svá

někdy drsná někdy jemná

bude lehčí se s tím smířit

než na mě zapomenout

(str. 30)

poprvé jsem se stala neviditelnou

když jsem vyklouzla z matčina břicha

podruhé jsem se učila

přizpůsobit se rodinným pravidlům

a zjistila jsem že právě to se ode mě očekává

je snadné

stát se neviditelnou

když ti pořád opakují

nejsi nic

tak dlouho

až si začneš sama říkat

nejsi nic

nic

nic

jako přání

a jediné

co ti připomíná

že jsi ještě naživu

je tvá dmoucí se hruď

(str. 33)

především

žij tak

abych chtěla

prožít život

sama se sebou

(str. 198)