Šťastný život mezi řádky - Michaël Uras

Tak tady jsem sáhla vedle. Už dlouho se mi nestalo, abych uvažovala, že knihu odložím nedočtenou. No, nakonec jsem ji dočetla a jsem ráda, že vše tak nějak dobře dopadlo a já mohu knihu zaklapnout. Nechci nikoho odrazovat, jistě si tahle kniha čtenáře najde, ale druhým dechem dodávám, že takhle otravného chlapa jsem v knize ještě nepotkala.

     Alex je biblioterapeut, což znamená, že vystupuje jako psycholog a pomocí knih, které klientům doporučuje, pomáhá zvládat vztahy, problémy a třeba změnit pohled na život. Samotná nápad „biblioterapie“ je velmi zajímavý, už dávno jsem přišla na to, že dobře vybraná kniha může člověku pomoci a třeba zlepšit náladu.

     Problém nastal u hlavní postavy. Nevím, ale Alex svým přístupem a vystupováním, mi pil krev už od první stránky. Byl takový nemastný, neslaný, nijak nedokázal zaujmout na první pohled, a to nejen mě jako čtenáře, ale takový dojem z něj měli i jeho klienti. Sám měl problémů nad hlavu a nedokázal to nijak řešit, což pak vyvstává otázka, jak někdo takový dokáže poradit lidem a uspořádat jim životy, když to nedokáže udělat u sebe. Fňukal nad rozchodem s přítelkyní, na které mu evidentně ještě velmi záleželo, ale přitom jim to už dlouho neklapalo. Práce se moc nehrne, takže paní domácí mu hrozí vystěhováním z bytu, pokud nezaplatí nájem. A navíc má už od dětství vážné problémy s matkou, která byla vždy odměřená a nikdy k Alexovi neprojevovala emoce. Prostě si nedokázali rozumět. Alex se tolik snažil být jiný než ona a jít si svou cestou, jenže svým způsobem tu její necitlivost převzal. Jistě mu to pomáhalo si držet odstup od klientů, ale zároveň působil jako kus ledu.

     Nevím, to jak byl jeho charakter vystavěný, popisování jeho chování atd., prostě mi Alex nesedl jako člověk. A jelikož je to hlavní postava knihy, která jí provází a vše kolem komentuje, tak to byl pro mě problém, abych ji vůbec dočetla.

     Od knihy jsem toho moc nečekala, nějakou oddychovku, kde se bude povídat o knihách a na problémy jednotlivých postav se čtenář podívá s nadhledem a možná i s trochou humoru. Jenže knihu vypráví Alex, jehož životní příběh je ten hlavní. Do něj jsou vkládány sezení a příběhy jednotlivých klientů. Nečetlo se mi to dobře, příběhy neodsýpaly a často vyprávění dosti drhlo. Navíc, Alexův pohled na život je dosti depresivní, což se odráželo na celém ději. Až mě během čtení napadalo, jestli autor nepsal tuhle knihu jako svou vlastní terapii o hledání smyslu života.

     Nedokázala jsem se začíst, vcítit se do příběhu a celkově mě kniha nijak zvlášť nebavila. Děj se vlekl a postavy nedělaly žádné pokroky. Až na konci knihy najednou všichni ožili a věci se rozpohybovaly. Postavy najednou věděli, co mají udělat a jakým směrem se v životě vydat. Přišlo mi to, jako by autor už chtěl knihu zakončit, tak jednotlivé příběhy uzavřel velmi rychle.

     Když už mě nebavil děj, tak bych si mohla užít alespoň doporučování knih Alexovým klientům. Třeba si rozšířit obzory a přečíst si další zajímavé knihy. Jenže (nejen) o knihách Alex mluvil tak nezáživně, že mě nezaujal. Mnohé knihy jsem neznala, jenže po Alexově doporučení mi na ně přešla chuť. Tak jak o nich mluvil a jak to podával klientům, tak bych si jeho doporučení nikdy k srdci nevzala.

     Ani nevím, komu knihu doporučit. Podle mě by se neměla zatracovat žádná kniha, kterou jste sami nepřečetli. Tak to zkuste, třeba se vám bude líbit. Ale já osobně jsem ráda, že jsem knihu zaklapla, a až ji vrátím do knihovny, tak na ní ani nevzpomenu.