Čekání na lásku
Nastává soumrak a venku už je chladno.
Stařenka sedí v křesle na verandě zachumlaná do deky a zasněně hledí na
les, který se nachází kousek od domu. Ze stromů pomalu opadávají barevné
listy a stíny mezi stromy jako by se pohybovaly společně s mírným
větrem. Ticho nadcházejícího večera naruší cupitání dětských nožiček,
jak copatá dívenka utíká po trávě až k verandě.
„Babičko, budeš mi vyprávět zase nějaký hezký příběh?“ zeptá se holčička s nadějí v hlase. Stařenka se na ní usměje a přikývne.
„Aničko, samozřejmě, mám spoustu příběhů
k vyprávění. Posaď se do křesla a nezapomeň se pořádně zabalit do deky,
abys neprochladla,“ řekla stará paní a stále hleděla k lesu. „A o čem
ti mám dnes vyprávět?“
Dívenka se zavrtala do deky a pohodlně se usadila. „O Vílí říši. Vždy jsem tyhle pohádky měla ráda.“
„Tak dobrá, myslím, že je čas ti povědět příběh, který jsem ještě nikdy nikomu neřekla,“ řekla babička se smutkem v hlase.
„Jak už víš, Vílí říše existuje souběžně
s naším světem. Ono to pojmenování není přesné, protože tam žije mnoho
kouzelných tvorů a bytostí. Víly jsou zde něco jako královský rod, který
moudře vede a ochraňuje tuto říši. Lidé na ně nevěří, možná jako děti,
ale s dospělostí vymizí všechna fantazie. Čas od času se stane, že se
tyto dva světy protnou, otevře se průchod a někdo může vejít.“ Takhle
začala stařenka své vyprávění. Dívala se k lesu, jako by na něco čekala.
„Bylo mi sedmnáct, když jsem jednou
v lese uviděla zlatou záři a vykročila do ní. Najednou jsem se ocitla na
paloučku, kde pobíhali skřítci a opodál se páslo stádo jednorožců.
Nevěděla jsem, kde jsem se to ocitla, ale zvláštní je, že jsem vůbec
neměla strach. Všude byl klid a mír. Chvilku jsem ty tvory pozorovala
a pocítila tu harmonii, s jakou pospolu žijí. S lidským světem se to
nedá srovnat. Náhle se mezi stromy objevily tančící víly, smály se
a ladně poskakovaly mezi květinami. Jedna mě popadla za ruku a už jsem
tančila s nimi. Vůbec jim nepřišlo divné, kde jsem se tam vzala. Tančila
jsem s nimi a cítila se šťastná. Pak mě víly odvedly k nádhernému
zámku, kde všechno kvetlo.
Na schodech stál mladík, byl krásný a já
od něj nemohla odtrhnout oči. Dnes už vím, že jsem se do něho
zamilovala na první pohled. Řekl mi, že se jmenuje Elias a provedl mě
zahradou. Vyprávěl mi o Vílí říši, jak spolu všichni žijí a jsou
šťastní. Kdysi dávno víly obývali lidský svět, ale lidé je chytali
a víly neměly klid. A tak odešly do tohoto světa, vzaly sebou i kouzelné
tvory a brána se uzavřela. Tohle je útočiště pro všechny, kteří chtějí
mír a harmonii. Vílí královna, což je jeho matka, všem vládne, nebo
spíše ochraňuje. Občas se sem zatoulá nějaký člověk, může zůstat, jak
dlouho chce. Někteří už neodejdou, jiní se vrátí do lidského světa,
protože lidé v sobě mají dobro i zlo, které sem ovšem nepatří.
A tak jsem zůstala, i když jsem si
říkala, že to bude jen na pár dní. S Eliasem jsem trávila mnoho času,
tančila s vílami, vyčesávala jednorožce, mluvila s kamennými obry
a vodními duchy. Všechno bylo tak kouzelné. Čas plynul a mě se už
nechtělo vrátit zpátky. Elias byl milý společník a dokázali jsme si
povídat třeba celé hodiny. Všechno bylo krásné a já tu chtěla prožít
celý život. Jenže pak mě Elias jednou políbil a vyznal se ze svých citů
ke mně. Byla jsem šťastná, protože jsem k němu cítila to samé. Jenže
vílí královna byla proti našemu vztahu. Byla jsem pouhý člověk, i když
s čistým srdcem naplněným dobrem, ale jen člověk. Elias jako princ se
nemůže vázat k člověku. Milovala jsem ho tolik, že jsem se královny
zeptala, co mám udělat, abych mohla být s Eliasem. Královna si mě za tu
dobu také oblíbila, a tak mi byl dán úkol. Musím dokázat sílu své lásky.
Mám se vrátit a prožít svůj lidský život, pak pro mě přijde Elias a já
vypiju pohár s posvátnou vodou z jezírka. A navždy už zůstanu ve Vílí
říši.“ Když stařenka dovyprávěla příběh, měla v očích slzy.
„Proto ses nikdy nevdala, babičko?“
zeptala se Anička. Stařenka přikývla na souhlas. „Proč si mi tento
příběh vyprávěla, když jsi to nikdy nikomu neřekla? Babičko, co se
děje?“ starala se holčička.
„Když jsem se tehdy po víc jak roce
objevila, všichni se samozřejmě ptali, kde jsem byla. Ale co jsem jim
mohla říct, nikdo by mi nevěřil. Má sestra mě naštěstí nechala bydlet
u sebe, i když se pak provdala a měla svou rodinu. Pomáhala jsem jí
s výchovou dětí a starala se o domácnost. Když pak děti měly své rodiny,
tak jsem se starala o vnoučata. A nyní za mnou chodíš, ty Aničko, mé
pravnouče. Roky plynuly a já prožila šťastný, plnohodnotný život. Vím,
co se o mně povídalo, že jsem bláznivá. Alespoň, teď už jsem stará, tak
na trochu podivností mám nárok.“ Stařenka se odmlčela, a po chvilce
pokračovala: „Cítím, že je čas. Mé srdce navždy zůstalo Eliasovi, nikdy
jsem na něho nezapomněla. Přijde si pro mě, tak jak jsme si to slíbili.“
„Co když na tebe zapomněl? Co když
nepřijde? Co když to všechno bylo zbytečné?“ vychrlila ze sebe Anička,
ale babička jí pohladila po vlasech.
„Co když... to v lásce neexistuje. Je
důležité věřit svému srdci a věřit v lásku. A já věřím, že přijde, že na
mě nezapomněl. Věřím ve svou lásku.“ Pronesla stařenka odhodlaně
a usmála se. „Teď už běž spát, Aničko, je pozdě.“
„Mám tě ráda, babičko,“ vyhrkla Anička se slzami v očích a dala své babičce pusu na tvář. Pak seskočila z křesla a utíkala domů.
Stařenka dál seděla v křesle a byla
unavená. To vyprávění jí najednou tak ulevilo, jakoby z ní spadl nějaký
balvan. Zavřela oči a usnula.
„Je čas, má lásko,“ řekl tiše Elias
stojící na verandě vedle křesla. Vzal stařenku za ruku, ta se usmála
a společně vykročili k lesu. Naposledy se otočila. Její staré tělo
leželo v křesle, vypadala jako by jen usnula. Ona je zase mladá a vypadá
stejně, jako tehdy v sedmnácti. Ani Elias se nezměnil, pořád je to
nádherný mladík. A tak spolu kráčí vstříc společné budoucnosti.
Romantický příběh sepsaný do soutěže na HOGu, lov bobříka velkých citů.
Komentáře
Okomentovat