Jak byste se bránil útoku nemrtvých?

Některým možná tahle otázka bude připadat povědomá a máte pravdu, vypůjčila jsem si jí z časopisu Pevnost 4/2011, který se tento měsíc věnuje Zombie.

     Na straně 11 položili tuto otázku autorům se "zombie" tematikou. Shigor Birdman by všechny zombíky postřílel; Juraj Červenák by vůbec nebojoval a rovnou se přidal k zombíkům, prostě je lepší být na vítězné straně nemrtvých, než na straně poražených lidí; a Dušan D. Fabian by se sice snažil všemožně bránit a nakonec by zkusil "prkennou chůzi a sborově mrmlat: Im-ho.tep…".

Tak jsem si tuto otázku zkusila položit já: Jak bych se bránila útoku nemrtvých?

     Popravdě vůbec netuším, neumím bojovat ani střílet ze všech možných kulometů, které pochopitelně ani nemám doma. Nemám se svými bojovnými hrdinkami nic společného, tedy až na jejich nerozvážnost, zmatenost a neschopnost se vyznat ve svých pocitech. Takže skutečně nevím, co bych dělala.

     Asi bych se zabarikádovala nábytkem doma a modlila se, aby zrovna můj dům vynechali, ať si jsou zombii k sousedům, ti určitě budou chutnat mnohem lépe než já.

     Kdyby ke mně však skutečně vpadla banda zombíků, asi bych křičela, co by mi hrdlo dovolilo, třeba by jim alespoň praskly bubínky v uších nebo oční bulvy, vřískat totiž umím pořádně.

Křik by je asi nezastavil, tak bych se možná po těch dotěrných a sápajících obludách něčím ohnala, ale při mém štěstí by je to jen ještě více naštvalo. Není nic lepšího než být v jedné místnosti s bandou rozzuřených zombie.

     Nakonec, tedy pokud bych ještě mohla a nebyla už dávno ožraná na kost nebo bez mozku, bych se asi dala na útěk, jen nevím, kam bych měla utíkat a stejně nejsem moc dobrý běžec (i když, kdyby mi šlo o život, možná bych se překonala), takže by mě stejně zombie dostali a sežrali mi můj přiblblý mozeček. Mohla bych jim jen přát, aby se udávili…

     Takže to by byl můj konec při útoků nemrtvých - zaživa sežraná zombíky!