Oddělení duše

Již od dětství si Jana uvědomovala, že s ní není něco v pořádku, když totiž cítila bolest, tak nějak dokázala oddělit svou duši od těla. Bylo to sice jen na chvilku a vždy měla pocit, že je k tělu připoutána neviditelnou nití. Tím, že se odpoutala, tak bolest necítila, protože ta zůstala v těle a Jana byla na okamžik volná jako kdyby poletovala v okolí svého těla.

 

Postupem času se tuto schopnost naučila ovládat a opouštěla tělo nejen během nějaké bolesti, ale třeba i jen z nudy. Hlavně v době dospívání ráda poletovala kolem a pozorovala lidi z výšky. Její duše byla nehmotná a Jana tak mohla procházet zdí. Někdy toho zneužila a okukovala kluky ve sprchách, ale někdy v tomto stavu zaslechla kamarádky, jak jí pomlouvají, pak z toho byla smutná.

Lidé z okolí jí sice měli rádi, protože byla velmi přátelská, spolehlivá a milá, ale zároveň je trochu děsila tím, že někdy chodila jak tělo bez duše. Jana byla prostě jiná než ostatní vrstevníci, přestože se snažila všemožně zapadnout. Možná to bylo také tím, že byla velmi citlivá a vše jí snadno ranilo.

Nevěděla, proč tu schopnost má a někdy se po nocích ptala, proč jí byla tahle schopnost oddělovat duši od těla dána. Necítila sice bolest, ale zároveň se o ni cítila ochuzena.

Jak dospívala, rozhodla se s opouštěním těla přestat, chtěla si užívat života naplno, tedy jak radostí, tak i starostí.

…

Nyní je Janě dvacet pět let, pracuje jako manažerka jedné kosmetické firmy a ve své práci se jí daří skvěle, její přítel Pavel pracuje jako lékař a společně bydlí v jednom bytě již dna roky a Jana pomalu uvažuje nad založením rodiny, i když Pavel o tom prozatím nechce slyšet. Přesto je Jana skutečně šťastná.

Jenže žádné štěstí netrvá věčně, a tak když jednou ráno přecházela ulici, špatně se rozhlédla, a když vkročila do vozovky, ucítila náraz, a pak už jen nesnesitelnou bolest. Byla tak velká, že Jana nevědomky oddělila svou duši od těla a poletovala nad místem nehody. Viděla, jak jí záchranáři oživují, nakládají do sanitky a ujíždí s jejím tělem do nemocnice. Cítila, jak se neviditelná spojovací nit napíná, proto se rychle vydala k nemocnici. Tehdy jí poprvé napadly otázky: Co by se stalo, kdyby se nit přetrhla? Zemřela by? Nebo co?

.

Když se v nemocnici konečně vrátila zpátky do těla, ležela již na pokoji, byla celá ovázaná a napojená na několik hadiček. Celé tělo jí bolelo a cítila se omámená.

Do pokoje vešel Pavel s kyticí bílých růží, ty měla Jana nejraději. Přistoupil k ní a ustaraně si ji prohlížel.

"Jak se cítíš, Jano?" zeptal se a políbil ji na rty.

"Snad dobře, ale bolí mě naprosto všechno. A co se vlastně stalo?" špitla potichu do zvuků nemocničního pokoje.

"Když jsi přecházela ulici, tak tě srazilo auto, na okamžik jsi nedýchala, ale chlapy ze záchranky tě oživily. Po příjezdu do nemocnice tě museli operovat, žebro ti totiž napíchlo plíci, ale nyní už to bude určitě dobré. Brzy se uzdravíš a vše bude jako dřív." vysvětlil jí Pavel a snažil se jí povzbudit.

Věděla, že je to s ní vážné, ale i ona doufala, že se brzy uzdraví. Na Pavla se jen pousmála, ale pak sykla bolestí.

Pavel pracoval v té samé nemocnici, takže za ní chodil velmi často a nosil jí dárečky a květiny. Jana se pomalu uzdravovala.

.

Po pár dnech se za Janou stavil Pavel, políbil jí jako obvykle, ale přes úsměv na tváři, bylo vidět, že má nějaké starosti.

"Děje se něco?" ptala se Jana.

"Ne, nic se neděje, jen běžné doktorské záležitosti, nic víc. Jen klid a odpočívej." odpověděl Pavel poněkud škrobeně. "Jen mám dnes ještě nějakou práci, a tak se za tebou stavím až zítra ráno." dodal a pak odešel.

Janě přišlo jeho chování trochu podivné a chtěla zjistit, co se děje, tak opustila své tělo a duše letěla za ním.

Pavel nejdříve zkontroloval několik pacientů a s jedním kolegou probral nějaký naléhavý případ. Jana se začínala cítit trapně, že mu nevěří a zasahuje do jeho soukromí. Už se chtěla vrátit, když si všimla, že Pavel opustil nemocnici. Zvědavost byla silnější, a tak ho sledovala.

On nejel moc daleko, a tak jí spojovací nit stačila, i když cítila, jak je napjatá. Na okamžik pohlédla Jana do svého nitra a Pavel se jí mezitím ztratil. Nahlédla do několika domů, a když už to chtěla vzdát, tak ho spatřila v malém okénku.

Ležel nahý ve vaně s nějakou ženou a navzájem se omývali. Jana se opatrně přiblížila k oknu, nahlédla dovnitř a uslyšela jejich rozhovor.

.

"Danielo, uklidni se. Já miluji jen tebe, to přece víš. Chápu, že jsi na mě naštvaná, ale nemusíš mít obavy, zůstanu navždy jen s tebou." říkal Pavel.

"Pavle, ale co ta druhá? Přiznal by ses mi někdy, nebýt té nehody? Jsem tvá manželka, mám právo vědět, zda je mi můj muž nevěrný." rozčilovala se nahá žena a zahodila mýdlo.

"Neboj, ukončím to s Janou, jakmile to bude jen možné. Nejdůležitější je, že miluji jen tebe, ženo moje." zašeptal Pavel své manželce do ucha a laškovně ji pohladil po ňadrech.

.

Jana tomu nemohla uvěřit. Nikdy by jí nenapadlo, že je Pavel ženatý, občas sice nebýval doma, ale myslela, že je v práci.

Byla zmatená, cítila smutek i vztek zároveň. Jak jí mohl takhle obelhávat? Pavel jí zklamal, nevěděla, co bude dělat dál. Zmateně se vznášela v koupelně a pozorovala pár.

Žena zrovna vylezla z vody a fénovala si vlasy. Jana si ji prohlížela. V čem byla tahle ženská lepší než ona? Vztekle do ní strčila a vylétla z okna ven.

Přemýšlela, jestli se vrátit zpět do těla, nebo ne. A pak si to uvědomila, ona do té ženy strčila. Rychle se podívala oknem dovnitř a ten pohled jí vyděsil.

Žena po postrčení málem upadla, ale nakonec to ustála, jenže omylem stoupla na mýdlo a uklouzla po něm, zapnutý fén jí vypadl z ruky a spadl rovnou do vany, kde ještě byl Pavel. Ten byl na místě mrtvý. Žena vřískala jako šílená a Janě se spustili slzy. Pak vzlétla k nebi.

"Bože, proč? Co je tohle za dar? Oddělování duše mi při přineslo jen utrpení. Bolest sice necítím, ale je to, jako bych nebyla celá!" křičela Jana k nebi, ale žádné odpovědi se nedočkala.

.

Rozhodla se. Už se nikdy nevrátí, nechce cítit tu bolest ze zrady a ztráty. Rozhlédla se naposledy po městě, nebe bylo šedivé a lidé pod ní bezstarostně chodili. Vzlétla ještě o něco výš, cítila, jak nit šponuje, a pak se přetrhla. Jana letěla výš a výš.

Mezitím v nemocnici její tělo z ničeho zkolabovalo, doktoři se jí snažili nahodit, ale byla mrtvá.

..

O něco později se na město začaly snášet sněhové vločky a jednou z nich byla i duše Jany. Konečně byla volná a skutečně osvobozená od bolesti.