Jiný prostor

Ovesné vločky a kaše z nich, to je pro mě asi rok každodenní snídaně. Začalo to asi během loňského jara, kdy jsem na sociálních sítích neustále narážela na vločky na všechny způsoby. Asi to byl trend, nebo co, ale zaujalo mě to. Přiznám se, že jsem vločkovou kaši nikdy moc nemusela, raději mám krupicovou kaši se skořicí. :-) Takže jsem zapátrala v hlubinách internetu a objevovala recepty na ovesnou snídani. Postupně jsem si oblíbila si snídani zdobit, abych to měla hezké. Neexistuje, že bych ráno vstala na poslední chvíli a něco do sebe naházela. Ne, ne, raději vstanu o deset minut dřív a udělám si v klidu snídani. Vločky si obvykle nechám přes noc napučet, takže to ráno jde rychle a mohu si užívat pohodu. Tady je pár variací, ale lze to udělat podle chuti a nálady...ovoce, ořechy, semínka... fantazii se meze nekladou. Trochu dezertová varianta... Večer jsem si do skleničky nandala vrstvu jogurtu, nasypala vrstvu ovesných vloček, pak další vrstvu jogurtu a pokračovat podle potřeby....

Řeka v tichu teče, starosti nám odnese, čas se někdy vleče, svět se v základu otřese. Změny bolet mohou, pro život jsou důležité, vítr se proletí oblohou, nic ještě není přežité.

Pokračujeme v nahlížení do mého Bullet journal z roku 2019, který v sobě kombinuje diář, zápisník, trošku deník a místo na kreslení či tvoření. Je to obyčejný zápisník z Lidlu za pár korun, ale na to moje čmárání to stačí. :-) Co se týče diářové části, tak mi vyhovuje mít týden na jedné stránce a na tu druhou většinou kreslím.      Březen se nesl ve znamení jara, zeleně, trávy, květin a trošku víl. Na konci měsíce jsem začala zkoukávat „Avengers filmy“, protože v dubnu jsem chtěla jít do kina na Endgame (byla jsem dvakrát). Vlastně celý duben se ve vzduchu vznášeli superhrdinové, některé jsem zkusila nakreslit (nijak zdařile), jiné jsem zvěčnila v koláži.

V loňském roce jsem na svůj bullet journal zvolila obyčejný zápisník s tvrdými deskami, který jsem koupila asi za 50,- v Lidlu. Má čisté listy a to mi vyhovuje. O rok dříve jsem měla zápisník Leuchtturm1917, ale přišla jsem na to, že tečkovaný papír vůbec nepotřebuji. Navíc mi přijde dost předražený, protože má skoro stejný papír jako ten sešit z Lidlu, takže jsem objevila kouzlo obyčejných zápisníků a na značky kašlu. :-)      Tentokrát bude nahlížení po dvou měsících, protože jsem BuJo spojila se sešitem na tvoření, takže je to takový „umělecký“ BuJo. Nejspíš to byla chyba, protože jsem do něj čím dál víc kreslila a různé seznamy jsem začala psát na papíry vedle, prostě se z toho stává diář, který si kreslím. A tak letos už mám normální diář a k tomu samostatný sešit na tvoření, ale o tom až jindy.      Teď se vrátíme v čase do loňského ledna a února, když jsem hodně zkoušela kreslit vodovkami. Leden byl...

Letošní jaro je poznamenáno koronavirem, takže nic není takové jako obvykle. A přesto jsem se snažila neklesat na mysli a dívat se kolem se. Hlavně se radovat z maličkostí, protože malé zázraky se dějí každý den. Tady je pár dubnových okamžiků zaznamenány jako haiku. Jaro pod rouškou dusí dobu nejistou začne nový den? Rozkvetlá louka hraje všemi barvami tam letí včela. Vir číhá všude děsí jako strašidlo kolem chodí strach.

BuJo útržky z druhé poloviny roku 2018 jsou tady. Ještě stále hledám svůj styl a vzhled stránek, takže jde opět o improvizované tvoření. Nejčastěji různorodé malůvky pomocí pastelek i vodovek. V srpnu jsem zkoušela kreslit slunečnice, na podzim listy a Halloween…      Jak vlastně můj BuJo vypadá v tečkovaném zápisníku Leuchtturm1917. Obvykle je nějaká úvodní malůvka na daný měsíc, pak následuje měsíční přehled a týdenní „diář“, někdy přidám radosti, sledování nálady, přečtených knih, jindy nějaká BuJo kreslící výzva. Fantazii se meze nekladou, tak prostě čmárám a tvořím si podle svého pro radost.

O tom, co je to Bullet journal jsem už psala. Od té doby uplynulo už mnoho času, a tak mohu říct, že jsem tomuto stylu „diáře“ propadla. Líbí se mi ta flexibilita, která mě nijak neomezuje. Když mám čas a náladu, tak si se svým BuJo vyhraju a mám ho víc „umělecký“, ale někdy čas prostě není, proto si jen rychle načrtnu týdenní přehled a mám hotovo.      V roce 2018 jsem si pořídila černý Leuchtturm1917 s tečkovanými listy, ale přiznám se, že s kvalitou listů jsem moc spokojená nebyla. Linnery se mi nepropíjely, ale prosvítaly a to mi trochu vadilo. Na tu cenu jsem očekávala kvalitnější papír, ale během roku jsem si zvykla.

Na tenoučkou knihu „Muž, který sázel stromy“ jsem narazila náhodou v knihovně. Název mi byl povědomí, ano už jsem o téhle povídce slyšela, tak jsem zatoužila si ji přečíst. A musím říct, že má své kouzlo a hlavně silný odkaz na důležitost stromů v krajině, a také že jeden jediný člověk může změnit mnoho věcí, stačí vytrvat a nezištně pokračovat dál. "Když uvážíme, že jediný člověk, odkázaný jen na prosté zdroje fyzické i duševní, dokázal, aby z pustiny vznikla země kananejská, zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor. Ale když pomyslím, kolik bylo třeba vytrvalosti a ušlechtilého úsilí, aby se dosáhlo takového výsledku, pociťuji hlubokou úctu k tomu starému venkovanu bez jakékoliv vzdělání, který dokázal úspěšně dokončit dílo, hodné díla božího."

Zima i nás byla téměř beze sněhu, ale stejně mě přepadla vánoční nálada už koncem listopadu. Dárky jsem stihla koupit včas, dřív než začalo tradiční šílení okolo Vánoc. Z každé spadnuté vločky jsem měla radost. Je dobré se radovat z maličkostí. Moc jsem nebásnila, ale za to jsem si letos připravila jednoduché vánoční aranžmá. Vánoční dárky po obchodech nakoupím slyším cinkat zvon. Vládne šílenství slevy létají vzduchem koledy jim zní. Zvonky zní nocí radost hřeje na srdci padá první sníh.

Myslím si, že by se lidé měli řídit pocity, nebo jim alespoň trochu naslouchat, protože pocity nám mohou ukázat směr, kudy se vydat. Netvrdím, že je dobré se nechat zmítat pocity a emocemi, hlavně pokud je někdo rozčilený nebo jinak citově nestabilní, tak by se měl hlavně uklidnit.       Nevím, jak to chodí u jiných lidí, ale já se naučila svým vnitřním pocitům naslouchat. Jak to nazvat, vnitřní hlas nebo intuice? Prostě to tak cítím a za tím si stojím. Napíšu nějaký příklad z mého života.

Když jsem v knihovně narazila na tuhle knihu, která jako kniha nevypadá, upoutala mě na první pohled. Ač jsem o ní nic nevěděla, zatoužila jsem si jí přečíst.      Tahle pražská říční antologie zaujme nejen vzhledem, ale také obsahem, který dala dohromady básnířka Sylva Fischerová a literární kritik Petr A. Bílek. Texty uvnitř spojuje téma řeky a ukazují Prahu jako koncentrovaný dryák, který se ředí Vltavou.

Podzim je mé nejoblíbenější roční období. Obvykle jsem během něj nejvíce tvořivá, ale loňský jsem přožívala hlavně "offline". Procházky přírodou, četba knih, zapalování svíček a užívala jsem si teplých dek a šátků. Haiku jsem moc nepsala, ale občas jsem sepsala i pár veršů. Květy podzimu všemi barvami září píseň větru zní. Chladné počasí šátek kolem krku mám stmívá se brzy. Ležím na lůžku deka je mým úkrytem ticho přítelem.

Je čas ukázat další koláže a malůvky z mého sešitu na tvoření, nechybí barvy, citáty a občas báseň. Fantazii se meze nekladou... příště se pustím do odhalování mého bullet journal z předchozích dvou let, kde jsem kromě diáře hodně kreslila, takže to bylo dosti "umělecké". :-)