Jiný prostor

  Romantiky není nikdy dost... :-)        Skotský král David si nechal zavolat lorda Elrika z Roulu, který vede jeho legendární Vlky. Má za úkol přivést zpátky vzpurnou lady Avelyn z Brandru, která utekla od svého otce, aby se nestala třetí manželkou starého lorda Bolka. Její nalezení netrvá dlouho, i když Avelyn se snažila a dostala se až do Anglie. Elrik se svými muži ji ale našel a odvezl ke králi Davidovi. Tady by příběh mohl končit tím, že si vzala nevrlého starce, jenže to by Avelyn nesměla být krásná a impulsivní, což Elrika velmi přitahuje. Navíc král David nevěří jejímu otci, takže se sám rozhodne, že jí najde vhodného manžela. A tím je samozřejmě Elrik. Svatba je následující den a Elrik hned na to odjíždí pryč, aby dobil staré rodinné sídlo. Avelyn se ovšem nenechá tak snadno odbýt, a tak svého manžela neuposlechne a sleduje, jenže tím všechno jen zkomplikuje. V pozadí děje se totiž ukrývá nebezpečí, Avelyn se někdo už dvakrát pokus...

Kniha „Město vidím...“ je velmi zvláštní, ale zároveň nezapomenutelná. Je to básnická próza plná poetiky a síly slov. Autorka si pohrává s jazykem a přináší čtenáři výjimečný zážitek. Jde o glosy, nebo možná i maličko o autorčin deník, protože je tam spousta jejích vzpomínek, zážitků, představ i odkazy na její knihy. Co se stalo, když psala román Théta? Chápu, že tohle nemusí oslovit každého, protože každé slovo v této knize má sílu a magii, nutí čtenáře k přemýšlení nad textem.       Někomu se může všechno v této knize zdát jako shluk nesouvisejících věcí, ale když se soustředíte a zvyknete si na autorčin styl psaní (který je velmi čtivý), tak zjistíte, že všechno nějak souvisí se vším.         Praha... Co je to? Město plné turistů... místa událostí historie... velké osobnosti dějin zdravící slavné umělce a spisovatele... legendy a báje... pamětihodnosti... město, které ožívá ve vzpomínkách lidí... místa, kde se otiskly osudy lidí....

V alčík pro mrtvé je pohodová detektivka, která je plná napětí, tajemství, vražd i schopné vyšetřovatelky, která vraha pokaždé dostane. Asi nejsem objektivní, ale mám Taru prostě ráda a už se těším na další její případ, který má brzy vyjít. Soukromá vyšetřovatelka Tara má další případ, najala si ji Vivien Hofbachová, aby zjistila, kdo zavraždil její švagra a nyní i syna. Před rokem se dalo tvrdit, že Moritz Hofbach měl nehodu, protože mu selhaly brzdy u auta, jenže nyní se stejná „nehoda“ stala i jejímu synovi. Navíc se začíná tvrdit, že za vším stojí stará rodinná kletba, podle které mají zemřít všichni mužští dědicové z tohoto rodu. Tara na duchy nevěří. Vrahem je člověk z masa a kostí, ale jeho motiv je záhadou. O co mu doopravdy jde a kdo další má ještě zemřít?  Mám Taru moc ráda, její styl vyšetřování mi naprosto sedí. Je inteligentní a má dar zhodnotit situaci a přijít záhadám na kloub. Zakládá si na kvalitním oblečení i pečlivě pěstěném vzhledu. Je hezká,...

 Jedna lehounká "Harlekýnka"...        Je rok 1381 a nacházíme se v Českém království. Panna Arabella se dozvídá, že se má připojit jako dvorní dáma ke družině princezny Anny a doprovodit ji do Anglie na svatbu s králem Richardem II. Arabella nechce opustit svůj domov, je zvyklá běhat po lese, má blízko k přírodě a učí se léčitelství od své babičky, jenže je také nemanželská dcera šlechtice, a tak musí králův příkaz uposlechnout. Mezitím do České země dorazí skupina rytířů a Tristan Carlisle zahlédne v lese nádhernou divoženku. Jaké je pro něho překvapení, když tu samou dívku potká o pár dní později jako princezninu dvorní dámu. Tristan nejdříve Arabellu podezřívá, ale je k ní také přitahován touhou. Cesta družiny se táhne, navíc je někdo sleduje. Je snad princezna Anna v ohrožení? A proč by se někdo pokoušel o únos Arabelly? Co je na ní zvláštního? A proč se k ní princezna Anna chová jako k sobě rovné? A co se stane, kd...

Meik Wiking své čtenáře už naučil, jak si vytvořit šťastnější život i prostor kolem sebe. A nyní přináší způsoby, jak si utřídit myšlenky, a jak se vzpomínkami pracovat, abychom si šťastné chvíle zapamatovali a mohli si na ně vzpomenout.   Kniha mě zaujala už první větou a dál jsem si jí oblíbila ještě více... "Slovy jednoho z největších filozofů 20. století, Medvídka Pú: Nevíme, že si vytváříme vzpomínky, víme jen to, že se máme báječně."        Opět se opírá o mnoho různých výzkumů, ale data z nich umí podat zaživně. Přikládá různé příklady i své vlastní vzpomínky. Někomu to může vadit, protože by se tahle kniha mohla nazvat autobiografickou, jako by si v ní autor třídil vlastní vzpomínky. Ale mě osobně to bavilo.        Dozvěděla jsem se mnoho faktů o paměti, lidské mysli, i tom, že vzpomínky jsou nestálé a snadno ovlivnitelné, protože se časem obalují jinými zážitky. Také jsem zjistila, že nezáleží na tom, kde člověk žije, proto...