Obchod „U starého Mudrce“ - Obchod

Po úvodu je tu pokračování mého příběhu Obchod "U starého Mudrce", který vznikl díky inspiraci drahé Maglaiz a její Iluzi s číslem sto padesát pět. Adéla Nováková prožije další podivné setkání...

Zdoj obrázku: vylla.deviantart.com/art/Magic-Shop-340797886

Kráčím po břehu Vltavy, dívám se na vlnící se vodu a přemýšlím, zda bych se neměla otočit a vrátit se domů. Celou noc jsem se převalovala na posteli, občas zavřela oči a na okamžik usnula, ale hned jsem se zase probudila. Ve snech se mi zjevoval strýc Gregory a mé vzpomínky na něj.

Jako malá jsem ho měla hrozně ráda, protože z něho vyzařovalo něco kouzelného. Dnes bych řekla, že to byl hodně divný pán, ale do svých šesti let jsem ho zbožňovala. Vyprávěl mi pohádkové příběhy o různých bytostech, jako jsou vodníci, víly, vlkodlaci, skřítci, trpaslíci a jiné, které žijí okolo nás, ale lidé je nevidí. Moc dobře si pamatuji, jak jsem tyto příběhy úplně hltala, ale můj otec z toho nadšený nebyl. Gregory byl jeho nevlastní bratr, měli společného otce, který se oženil až po smrti Gregoryho matky, proto má příjmení po ni, Pelyněk. Můj otec neměl Gregoryho rád, pořád se s ním hádal a v mých šesti letech se strhla prudká hádka, nepamatuji si, o co šlo, ale táta vyhodil strýce Gregoryho ze dveří a ten se u nás už neukázal...

Jak jsem na něho mohla zapomenout. Nebýt setkání s advokátem Kosťákem, tak jsem si na strýce ani nevzpomněla. A možná proto, teď kráčím k jeho obchodu. Přijde mi, že mu dlužím alespoň to, že se na ten starý obchod podívám.

Zahnula jsem do malé uličky a už vidím starou budovu s vývěsnou cedulí ze dřeva obchodu "U starého Mudrce". Celé to působí, jako by tu visela už od středověku. Pousměju se, tak tady strýc Gregory žil. Až teď jsem si uvědomila, že mi Kosťák nedal klíč.

"Jak se ksakru dostanu dovnitř?!" vykřikla jsem na hlas a byla naštvaná, že jsem se trmácela přes celou Prahu úplně zbytečně.

"Co takhle použít klíč?" ozvalo se kousek ode mě. Podívala jsem se za hlasem. K obchodu se blížil muž asi okolo třiceti, vysoký, ale dost vyhublý s rozcuchanými vlasy, jako by právě vstal z postele. "On říkal, že se určitě přijdete podívat. Bydlím tady kousek, tak jsem vás cítil, když jste šla kolem," řekl a usmál se.

Počkat, co myslí tím, že mě cítil? To tak páchnu nebo co? A kdo mu co říkal? "To máte na mysli pana Kosťáka?"

Zamračil se a oklepal se, jako by mu byla zima. "Jo, přesně ten. Nepůjdeme dovnitř?"

"Jistě, tak přece odemkněte."

Dlouze se usmál a zatvářil se, jako bych tu byla já ta divná. "Já? Jako majitelka obchodu máte klíč vy."

"Já ho nemám. A dědictví jsem ještě nepřijala."

Pozvedl obočí a změřil si mě pohledem. "Sáhněte si do pravé kapsy kabátu."

Udělala jsem to a vážně tam byl starý kovový klíč. Jak se tam dostal? "Vy jste mi strčil ten klíč do kapsy?" zeptala jsem se nevěřícně.

"Jéé," podíval se na nebe a pak pokračoval: "Návratné kouzlo. Pan Gregory stále klíč někde nechával, tak ho začaroval, aby se mu vracel do kapsy. A protože se vám tam přenesl, tak vás obchodu už považuje za svou majitelku." Vysvětlil mi, sebral mi klíč z kapsy a odemkl staré dveře. Zacinkal zvonek nad dveřmi a vstoupil dovnitř, rozsvítil, protože uvnitř bylo šero. "Jdete, nebo zůstanete venku?"

A tak jsem vkročila do toho podivně vyhlížejícího obchodu a cítila se nesvá. Všude byly police s nějakým harampádím, ale i knihami.

"Promiňte, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Antonín Volf, ale všichni mi tady říkají Volfy. Jsem, tedy byl jsem, pomocníkem pana Gregoryho přes dvacet let, takže se v obchodě dost vyznám. Klidně se mě na cokoliv zeptejte, kdybyste něco nevěděla."

Dvacet let? Vždyť je mu okolo třiceti, to strýci začal pomáhat v deseti letech? Co je to za blbost? A co je tohle za obchod?

"S čím strýc vlastně obchodoval? Co je tohle za obchod?"

Vyvalil oči jako by mu měly vypadnout z důlků. "Vy nevíte ani tohle? No, tak to jsme asi všichni v prdeli," prohlásil a chytil se za vlasy. Pak se však usmál a řekl: "Fajn. Pan Gregory převzal tento obchod před mnoha lety po své matce, proto mu zákazníci zůstali stejní, nebo se o něco rozrostli, protože pan Gregory ho vedl svědomitě a všem se snažil pomoci. Jenže, abyste tohle pochopila, tohle není jen nějaký obchod s věcmi, tohle je... Já nevím, jak to vysvětlit někomu, kdo o tom vůbec nic neví."

"Tak mi alespoň řekněte, co tu prodáváte, ne?"

"Staré knihy, různé suroviny na různé věci, rady i občas ošetření, pokud je někdo zraněn..."

"Cože?!" vykřikla jsem se a přerušila jeho vysvětlování. Tohle nedává smysl! Rozhlédla jsem se po obchodu, takže jsem si ani nevšimla, že zacinkal zvonek u dveří. Podívala jsem se na polici, ve které byly nějaké sklenice, a přiblížila se k ní. Proboha! V těch sklenicích jsou naložené žáby!

"Volfy, co to vyvádíš, vždyť slečnu Adélu úplně vyděsíš!" řekl starý muž ve dveřích. "Rád vás po těch letech zase vidím, slečno Adélo." Usmál se a já si ho prohlédla. Vypadal jako nějaký rybář. A proč mu z pláště kape voda? Venku je sucho a svítí slunce. To vylezl z Vltavy, nebo co?

"Vy mě znáte, pane?" divila jsem se dál.

"Ale jistě, pamatuju si vás ještě jako malou holčičku, když vás sem pan Gregory brával. A jakýpak já jsem pán, já jsem přece děda Vodička," vysvětlil a mile se usmál.

Já jsem v tomto obchodu už někdy byla? Vůbec si na to nepamatuju. Co se to tady k čertu děje?

"Jsem rád, že už otvíráte, pan Gregory mi nestačil dát moje žáby a já bych už je vážně potřeboval."

"Žáby?" vykulila jsem oči. "To jako tyhle?" řekla jsem a ukázala na sklenice s naloženými žábami.

"Jo, přesně tyhle. No, pokud vidím dobře, tak tam je cedulka s mým jménem. Pan Gregory je připravil, ale bohužel zemřel dřív, než mi je mohl dát. Jo, upřímnou soustrast. Pana Gregoryho je vážně škoda, byl to moc dobrej chlap."

Zůstala jsem na něho koukat a zmohla se jen na přikývnutí. Volfy mě obešel a vzal tři sklenice s žábami a nesl je k pokladně, je to taková ta stará, černá, kterou jsem viděla ve starých filmech. Něco namačkal a pan Vodička mu dal hrst něčeho, co vypadalo jako šupiny. "To jsou šupiny?" zeptala jsem se.

"Jistě. Co myslíte, přece bych vás neošidil." Zatvářil se trochu dotčeně, ale pochopil, že stále nevím, o co tady jde. "Volfy vám to pořád ještě nevysvětlil?" Podíval se na mě, ale já už neměla sílu reagovat. Tohle je jako zlý sen! A proč mu pořád kapa voda z toho pláště?

Všiml si, kam směřuje můj pohled a usmál se. "Já jsem přece vodník, slečno Adélo. Vy to nevíte?"

Já jen otevřela pusu a nezmohla se na nic. Tohle už je moc. "Vodník? A Volfy je kdo?"

"Vlkodlak," řekl klidným hlasem Volfy a usmál se na mě.

"Ne! Vy jste blázni! Tohle není pravda!" Zakřičela jsem a utekla z obchodu. Musím domů, tohle je prostě šílené.

Volfy s dědou Vodičkou tam stáli a dívali se za mnou. "No, tak to jsme v pytli," řekl děda Vodička. "Kdo nám teď bude pomáhat? A co na to řekne on?" Volfy jen pokrčil rameny.

"Tak jak to dopadlo?" ozvalo se za nimi. Vyskočili a otočili se. V obchodě stál pan Lucius Kosťák ve svém dobře padnoucím obleku.

"Skvěle," špitl Volfy.

"Vážně? Tak to brzy přinesu smlouvu a budeme moci pokračovat v obchodování," řekl Kosťák a zase zmizel. Prostě se rozplynul.

"Co nám udělá, pokud se ona nevrátí?" zeptal se vystrašeně Volfy.

"To nevím, a ani to nechci vědět," odpověděl mu děda Vodička. Rozhlédl se po obchodě a něčeho si všiml. "Kde je ta hlemýždí ulita?"

"Já nevím. Ani jsem se jí nedotkl," řekl Volfy a díval se na místo, kde by měla stát hlemýždí ulita...