Jiný prostor

Vím, že si s tou modrou budkou nedám pokoj, ale prostě si nemůžu pomoci. Já Tardis miluju a tolik bych ho toužila mít, i kdyby jen na okamžik. Proto ho budu kreslit a vytvářet, třeba se jednou doopravdy zhmoutní. Co byste dělali s Tardis, kdybyste ho měli? Já bych cestovala do minulosti a třeba i do budoucnosti. Po Vánocích jsem se nudila, a tak jsem sáhla po štětci a temperách, ani nad ničím nepřemýšlila a vznikl " Přístav pro modrou budku ", což se alespoň hodí k snílkovskému téma týdne Přístav . A3, vodovky, tempery, papírové kapesníky Nejdřív jsem si slabě načrtla umístění budky a hory. No a pak už se jen nanášela modrá barva. Jedna vrstva, druhá a třetí je nejtmavší. Tu jsem pak trochu "setřela" papírovými kapesníky až vznikly světlejší skvrny.

Dneska jsem měla tvořivou náladu a k tomu jsem balila dárky pro kamarádky. No, a aby byl obal úplný, tak jsem potřebovala jmenovky. Letos jsem však zkusila být "stylová", tak jsem nepoužila vánoční papír s panďuláky a sněhuláky, ale pěkný desingový. Chtěla jsem to ještě doladit, proto jsem si jmenovky na dárky nakreslila sama. Fantazii se meze nekladou a být originální je skvělý pocit.      Trochu jsem přemýšlela, co nakreslit na jmenovky, aby byly ozdobené, a nakonec jsem udělala jakýsi "dárkový stromeček". Samozřejmě jsem je neudělala totožné, ale kreslila jsem to, jak mi dárečky vyšly. Nejhůře však dopadlo to paraple na vrcholu. :-)      A protože jsem blázen a znám jednoho velkého fanouška Doctora Who, tak jsem udělala jednu speciální jmenovku s Tardis. I když si myslím, že by to nemusela být špatná ozdoba na vánoční stromek. Kdybych bydlela sama, tak bych si nejspíš ozdobila stromek v barvách Tardis. Já mám Doctora Who taky ráda, ale nejraděj

Kopretina pro Leontýnku Hrad obývám staletí, leží na mě prokletí, s tatínkem jsme hodní duchové, kdysi náš hrad okupovali Norové. Jouza chtěl pěstovat houby, vlhko je špatné na klouby. Černá kronika všechny varuje, že hrozí otrava a smrťuje. Děti se však nedají, plány kují potají, hrad jistě zachrání, hodné duchy ochrání.

Když jsem spatřila obrázek Iluze sté třetí , tak jsem si hned vzpomněla na Doctora, a proto jsem se pokusila o jakýsi hold. Legrace však musí být. :-) Hvězda padá k Zemi, kdo uchrání území? Je tu někde hrdina? Povstává hornina, mimozemšťané útočí, na ruby svět přetočí. Modrá budka už letí, na hlavu nám sletí, hubeňour v saku vyskočí, nepřátelé si rychle poskočí.

aneb I knihy mohou mít svého mola. Když chodím do knihovny, kam chodím hodně často, tak minávám různé výstavy či jiné umění, které se vystavuje na chodbách, výklencích a sálech. V mezipatře je vždy umístěn nějaký zajímavý exponát. Ráda si je tam prolížím, protože málokdy postrádají nápad a originalitu. A vždy se těším na další, ještě mě žádný nezklamal. Tentokrát se jedná o velmi povedené dílo s názvem "Knihomole obecná".

Pro někoho je podzim doba barevné krásy, kdy může dělat nádherné dekorace z chryzantém a tisů, sbírat kaštany, žaludy, jeřabiny a listí. Prostě si hrát a užívat si období plné barev. No, a pro jiné to je doba dešťů, chladu, zatažené oblohy s pramálo sluníčkem a velkými depresemi, kdy málem ani nevyleze z postele. Přiznám se, že jsem vždy patřila spíše k té druhé skupině, ale už pár měsíců se snažím myslet pozitivně a vidět svět optimističtěji. Dokud svítí slunce a já se mohu vyhřívat (jako bych do sebe to teplo vstřebávala), tak je mi hej, ale jakmile se obloha zatáhne do pošmurné šedivé barvy a k tomu začne pršet, tak si připadám jako bez síly. Co zažene podzimní chmury? Naštěstí mám své osvědčené "povzbuzováky", které mě nikdy nezklamou...

Mým velkým snem je podívat se do Paříže, projít je krásnými uličkami, posedět v kavárnách a pokochat se památkami. Nejvíc obdivuji Louvre a samozřejmě Eiffelovu věž. Vím, že je to pro mě téměř nesplnitelné, ale snít můžu. A tak jsem si Paříž namalovala. A3, tužka, fix, vodovky a tempery Nejprve jsem si všechno načrtla tužkou, a pak se dala do vybarvování.

Začátkem října bylo slunečno, tak jsem vzala kšírky, vodítko a vyvedla Toddíka na dvůr, aby se trochu proběhl a zarochal si v trávě. Fretka je zvědavé zvířátko a o Toddíkovi to platí dvonásob. K tomu ještě rád vymýšlí lumpárny, takže se s ním nikdy nenudím.  Šmejdí a kouká kolem sebe.

Takhle to dopadá, když něco tvořím ráno po oslavě s přáteli. Jo, kocovina je děsná věc. Báseň, pokud se to tak dá nazvat, je velmi podivná a připadá mi jako z mysli šílence ve svěrací kazajce. Tragická, nebo komická? Já vážně nevím, ani netuším, jak jsem takovouhle blbost mohla vymyslet. Nejspíš chvilková slabost po bujaré noci. No, a tak vznikla " Jedna kocovinová o mrtvole "... Více komentářů nespíš nepotřebuje. Sud piva na zem padá, Josef na záchodě prdá, jdeme parkem i lesem, mrtvolu rychle nesem. Ležela nedaleko pole, jednali jsme zbrkle, za ruce a nohy popadli, přitom blbě spadli.

Začala jsem si s několika dopisními přítelkyněmi dopisovat, a hned řešila, zda psát na bílý papír, nebo jej ozdobit malůvkami... A tady je pár výtvorů. ;-)

Vytvořeno do Imaginaria - Iluzi osmdesátou osmou , přece nemůžu nechat Maglaiz na holičkách, když se tak snaží a pravidelně každý týden pro Snílky hledá novou inspiraci... Stará čarodějnice Čarodějnice smutně kouká, vítr kolem listí fouká, kdysi byla mladá, krásná, ale nyní už jen odporná, každý na ní civí, ona se tomu nediví.

Po delší době jsem vytáhla ze stolu tempery a štětce. Prostě jsem se v neděli 12. května nudila a vrhla se na kreslení. Pojala jsem to "profesionálně" a zaznamenala si postup. Výsledek sice není nic oslnivého, ale i snaha se cení. Já vlastně ani malovat neumím, spíš si jen tak patlám se štětcem a občas na tom i jde poznat, o co jde. :-) Tentokrát jsem zvolila něco jako portrét, ale výsledek vidíte sami. Já ty lidi prostě neumím. No, ale na matlanici to ujde. Jen tak pro zajímavost, tentokrát jsem vzala čtvrtku velikosti A3. Docela jsem měla obavy, aby to nebylo třeba jen na polovině a na druhé nic, ale nakonec to dopadlo vcelku obstojně. A3, tempery, štětce, papírový kapesník, igelit a tužka Nadřív jsem si trochu pomohla tužkou a slabě si načrtla dívku, pak už jsem vzala tempery a šla malovat. Nejdříve jsem plánovala světlovlásku, ale nakonec jsem z ní udělala brunetu. Pozadí jsem původně chtěla světle modré, ale k tomu tričku se mi víc libila tmavší mo

Tentokrát píšu až dekadentně a inspirovala mě báseň Mršina od Ch. Baudelaira. Jinak jsem jí ale tvořila na snílkovské TT Vrána k vráně sedá , což sice není obsahově moc přesný, ale prostě jsem trochu ujela a vznikla z toho hostina. Ta vrána tam ale je, tak to snad nevadí. :-) Hostina Havran vysedává na stromě, kočka se protahuje na okně, náhle se v dálce zableskne, v potoce se voda leskne. Vrána letí na hostinu, v rákosí objeví mršinu, napůl zetlelá tam leží zajíc okolo vyjeveně běží.

Možná to se mnou nebude ještě tak špatné, nebo jsem se sebe právě vyždímala poslední zbytky básnických střev, ale je tu další báseň. Inspirací mi bylo snílkovské TT Vražda, smrt, zabití a tohle z toho vzniklo. Báseň sice není zrovna nejoptimističtější, ale ani nejchmurnější. Já prostě nedokážu vymyslet veselou a radostnou básničku, už si nad tím ani nepovzdechnu. Jsem prostě divná a žiju v jiném prostoru, než ostatní lidé, ale to nic. Vražda, smrt, zabití Vzduchem se bleskne čepel, muž má v srdci skalpel, kolem proběhne Áda, lidé zvolají: vražda. Krev proudem teče, Áda ochutnala rajče, dívá se na mord, lidé zvolají: smrt.

Rozhodla jsem přihodit pár větví do kamen a zapojit se do soutěže s Imaginariem , kde se soutěží v Klubu snílků v kategorii báseň a povídka. Já šla do poezie, protože poslední dobou pro povídky nemám vůbec cit. Vím, že k dokonalosti mám daleko a básnička je trochu slaboduchá, ale stejně se mi líbí. Je pochmurná jako většina mých děl, takže je podle mého gusta. :-) Doufám, že se bude líbit... Kapitán Imaginarius Vzducholoď oblohou plachtí, na zříceninu udeřilo krupobití, u kormidla pevně stojí kapitán, jménem Imaginarius a pes Jonatán. Společně již leccos zažili, draky a jiné obludy kosili, hodně bratrů ve zbroji ztratili, ale dále neohroženě letěli.

Tak jsem zase něco vybásnila, tentokrát to je na snílkovské Téma Týdne Kouzlo pátečního večera . A konečně to není básnička úplně chmurná, sice je v ní trochu melancholie, ale jinak je snad i vtipná, tedy pokud se to dá tak nazvat. :-) Pátek Pátek je den velký, začíná víkend nádherný, předzvěst volna a pohody, hurá všichni z palandy. Pátek jde různě strávit, hlavně se nesmíte oběsit, jinak by to legrace nebyla, duše by na hřbitově chodila.

Tak tu pro vás mám další básničku, která je tak trochu groteskní, nebo spíše tragi-komická, vlastně ani nevím, jak mi taková blbost napadla. Ale byla vytvořena na snílkovskou Iluzi šedesátou sedmou a její obrázek. Útěchou pro vás může být, že není příliš depresivní ani chmurná, což je u mě výjimka. Tak snad se bude trochu líbit. :-) Světlo na konci tunelu Na stole chladne snídaně, člověk nestačil na daně, musel honem do práce, doma zapomněl ovoce, zůstane bez svačiny, na posteli jsou čičiny.

Tak jsem se rozhodla zase přispět na Snílkovské Téma Týdne , tentokrát je to Holub . Stvořila jsem básničku, chmurnou jako obvykle, jinak to neumím... Jen mi přijde taková podivná. Možná je to tím, že mě napadla v kuchyni, během přípravy oběda, nebo nevím čím. Holub Holub s poštou letí, slunce mu na cestu svítí, někdo ho brzy sestřelí a on pak na zemi zetlí.

Zdravím vás v novém roce a přeji vám v něm hodně štěstí, lásky i úspěchu... Mám pro vás povídku Čarodějka s havranem na rameni, pokud je vám povědomí, tak vězte, že jsem ji napsala v květnu 2012 na motiv obrázku a melodie snílkovského Imaginaria s Iluzí dvacátou osmou . A proč se o tom zmiňuji? Protože jsem povídku přepsala a poupravila hlavně první polovinu, takže kdybyste si chtěli trochu počíst a možná se i trochu bát...tak můžete. :-) Starý kronikář seděl před domem, kde bydlel se synem Jakubem a zároveň byl uložen i místní archív. Smutně hleděl k Černému lesu, něco mu říkalo, že se blíží starosti, jen nevěděl jaké. Nadcházel podzim a první listí již poletovalo ve větru a usazovalo se v trávě a na cestách. Z lesa se ozvalo zlověstné krákání havrana, až kronikáři přeběhl mráz po zádech a poposedl si na židli. Takový ptačí křik nevěstí nic dobrého a v tomto lese to platí dvojnásob. Nikdo tam už celá staletí nechodí, všichni ho raději obejdou, i když si tím prodlouží cestu