Muž, který sázel stromy (Jean Giono)

Na tenoučkou knihu „Muž, který sázel stromy“ jsem narazila náhodou v knihovně. Název mi byl povědomí, ano už jsem o téhle povídce slyšela, tak jsem zatoužila si ji přečíst. A musím říct, že má své kouzlo a hlavně silný odkaz na důležitost stromů v krajině, a také že jeden jediný člověk může změnit mnoho věcí, stačí vytrvat a nezištně pokračovat dál.

"Když uvážíme, že jediný člověk, odkázaný jen na prosté zdroje fyzické i duševní, dokázal, aby z pustiny vznikla země kananejská, zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor. Ale když pomyslím, kolik bylo třeba vytrvalosti a ušlechtilého úsilí, aby se dosáhlo takového výsledku, pociťuji hlubokou úctu k tomu starému venkovanu bez jakékoliv vzdělání, který dokázal úspěšně dokončit dílo, hodné díla božího."

     Fiktivní příběh o samotářském pastevci ovcí Elzéardu Bouffierovi, který v horách sázel den co den stromy. Vypravěč se s ním poprvé setkal náhodou, když procházel pustým horským krajem, kde rostly jen divoké levandule. Pastevec zrovna sázel duby, chtěl jich vysázet deset tisíc. Vypravěče to sice zaujalo a obdivoval vytrvalost postaršího muže, ale za pár dní pokračoval dál a na příhodu zapomněl. Začala první světová válka, z které se vrátil jako někdo, kdo potřebuje najít nějaký cíl života. Nohy ho sami táhly do známé horské pustiny, aby navštívil Elzéarda Bouffiera. Byl ohromen tím obrovským lesem a tím, jak se krajina polehoučku mění. Starý muž už měl jen čtyři ovce, protože ohrožovaly jeho stromy, a nyní se věnoval včelařství. Dál sázel další stromy… Náš vypravěč se do tohoto kraje začal vracet rok co rok, aby sledoval práci starého muže, která se jednoho dne možná vyrovná práci Boha…

     Povídka je to velmi krátká, vlastně je to takové vypravěčovo vyprávění o tom, jak se setkal s osamělým pastevcem a jeho životním díle, které změnilo celý kraj. Jde o vymyšlený příběh, který měl za úkol podnítit v lidech touhu chránit přírodu, sázet stromy a měnit krajinu k lepšímu. 
     Bylo to velmi jednoduché vyprávění, až jsem se přistihla s myšlenkami, že se něco musí stát, přece to nemůže být tak jednoduché… a ono je. A v tom je kouzlo téhle knihy. Nic čtenáři nevnucuje, prostě vypráví příběh, který buď čtenáře osloví, nebo ne.

     Je možné, aby mohl jediný člověk zasázet tolik stromů? No, pokud je sází den co den, tak proč ne. Zvláštní byla reakce lidí na les, který se postupně rozrůstal. Místní nad ním z počátku nepřemýšleli, měli svých starostí dost, ale časem si samozřejmě lesa všimli. Byli to prostí lidé, takže si samozřejmě mysleli, že jde o dílo přírody, přece není možné, aby tohle všechno mohlo být dílem člověka. Časem se o tento přírodní úkaz začala zajímat vláda, ale naštěstí si uvědomili, že takový les je pro krajinu důležitý, a tak ho chránili. Víte, že se tomu i divím, kdyby to bylo dnes, tak už je dávno pokácený.

     Přes les přešly dvě světové války a starý pastevec ani o jedné nevěděl, první se odehrála dál, druhá sice byla blízko, dokonce jí padly za oběť nestarší duby z kraje lesa, ale starý Elzéard Bouffier o tom nevěděl, protože sázel další stromy o mnoho kilometrů dál.

     Svým způsobem je to pohádkový příběh, protože nevěřím, že by něco takového mohlo být skutečné, i když by to bylo krásné. Na druhou stranu, kdyby každý člověk zasadil každý den třeba jen jeden strom, tak by bylo na světě stromů habaděj. Příběh Elzéarda Bouffiera nám ukazuje, že když se chce a je odhodlání, tak to nakonec jde.
 

     Podle knihy vznikl v roce 1987 krátký animovaný film, ten jsem ještě neviděla, ale chystám se na něj časem. Náhodou jsem narazila na audioverzi knihy, kterou předčítá Marek Eben a svým hlasem dodává příběhu nový rozměr. Mohu jedině doporučit, stejně jako knihu, která je vlastně velmi jednoduchá, ale zároveň nezapomenutelným zážitkem.