O malém bobříkovi

Byl jednou jeden malý bobřík, který žil u jezera v dřevěném domečku společně s maminkou a tatínkem. Pan Bobr hodně cestoval a nikdy nebyl doma, a tak malého bobříka vychovávala převážně paní Bobřice. Malý bobřík, byl hodný, málokdy zlobil a dokonce rád pomáhal mamince v domku i v okolí. Měl ovšem jedno veliké přání, a to, aby mohl cestovat a objevovat svět stejně jako to dělává jeho tatínek. Zatím byl vždy opatrný a chodil na průzkumy jen okolo domečku, který měl vždy na dohled. Maminka tohle toulání neviděla ráda a snažila se malému bobříkovi vysvětlit, že by se mohl ztratit a v lese by na něj mohlo číhat nebezpečí. Bobřík měl svou hlavu a umanul si, že už je velký a přece by se mu nemohlo nic stát.

     Maminka měla zrovna hodně práce v kuchyni a malý bobřík jí řekl, že půjde na chvilku ven. Už měl plán, že se vydá dál než obvykle, ale o tom maminka nemusí nic vědět. Než se naděje, bude zpátky a všechno bude v pořádku.

     Vydal se mezi stromy směrem k lesu, domek byl stále na dohled a malý bobřík si užívat objevitelskou výpravu. Támhle je veverka na stromě a chroustá oříšek, o kus dál poletoval motýlek a bobřík se za ním rozběhl. Smál se a bylo mu hezky. Slunce bylo vysoko, ale stromy přinášely chladný stín. Bobřík si natrhal maličké kvítka, aby je donesl mamince. Už se mu začalo stýskat, a tak se otočil a vydal se zpátky. Šel a šel, stromy byly všechny stejné a najednou si malý bobřík uvědomil, že neví, kudy přišel. Byl v lese a nikde nebylo po domově ani památky. Rozběhl se a utíkal nějakým směrem. Jezero přece leží hned u lesa, tak by ho měl vidět, ale viděl jen stromy. Začínalo se stmívat a malý bobřík zůstal sám v lese, úplně ztracený. Nevěděl kudy kam, sedl si smutně na pařez a začal plakat.

     Okolo běžela liška a všimla si ztraceného bobříka. Usmála se a olízla, než se vydala směrem k bobříkovi. Ten přes slzy neviděl, dokud u něj liška nestála. „Ty ses ztratil, maličký bobříku?“ zeptala se ho liška.

     Bobřík sebou trhl, protože byl překvapený, že se k němu někdo tak tiše přiblížil. Díval se na lišku smutnýma očima. „Já nemůžu najít cestu domů, maminka už musí mít strach,“ vykuňkal ze sebe a chtělo se mu brečet.

     Liška se na bobříka usmála. „Tak to je dobře, že jdu okolo. Ráda ti pomůžu a odvedu domů k mamince,“ řekla co nejmileji a tvářila se starostlivě.

     Malý bobřík se na lišku povídal a vděčně se usmál. „Děkuji, to byste byla moc hodná.“

     „Teď si utři očka, ať po cestě nezakopneš a vyrazíme,“ řekla liška a bobřík si už utíral ubrečená očička. Pak sklouzl z pařezu a postavil se vedle lišky, ta mu ukázala směr, kudy půjdou. Na stromě poskakovala veverka.

 

     Společně se vydali na cestu. Bobříkovi se vrátila dobrá nálada a běhal okolo lišky. Ta nakračovala pomalu, ale jistě. Stromy kolem nich houstly a les se stával temnějším. Poslední paprsky slunce zmizeli a všude bylo jen šero.

     „Tudy jsem určitě nikdy nešel,“ řekl malý bobřík nejistě.

     Liška se olízla a zachechtala. „Takhle hloupého bobra jsem ještě nikdy neviděla. Budeš výborná večeře.“ Pak vycenila zuby a chystala se ke skoku.

     Malý bobřík se vyděšeně díval na lišku a nevěděl, co má dělat. Nezmohl se na nic, ani vykřiknout nemohl, jaký měl strach. Liška skočila, když v tom do ní něco obrovského narazilo a odhodilo stranou. Veliký medvěd výhružně zařval a liška pelášila pryč jako o život. Bobřík nechápal, co se to právě stalo, ale obrovské zvíře mu nahánělo strach.

     „Co tě to napadlo, takhle se toulat sám lesem?“ zabručel medvěd. Bobřík se na něj vyděšeně díval. „Neboj se, maličký, já ti nic neudělám,“ uklidňoval ho medvěd. Na záda mu skočila veverka a hodila bobříkovi oříšek.

     „Všimla jsem si, jak se touláš lesem a raději tě sledovala. Chtěla jsem ti poradit, kudy se vydat, když se objevila ta liška,“ vysvětlovala rychle veverka. „Na nic jsem nečekala a skočila pro starého medvěda, aby ti pomohl.“

     „Pomůžete mi dostat se domů?“ zeptal se smutně bobřík a chtělo se mu znovu brečet.

     „Vyskoč mi na záda, bude to rychlejší. Už se setmělo, maminka o tebe už má jistě strach,“ zabručel medvěd a trochu se sehnul, aby na něj bobřík vylezl. Veverka si skočila vedle bobříka a společně se vydali k jezeru. „Znám tvého tatínka, pan Bobr by mi neodpustil, kdyby se ti něco stalo. Ale příště musíš být opatrnější, nemůžeš všem na potkání věřit,“ zabručel medvěd a bobřík se rád zachumlal do jeho kožichu.

 

     Když medvěd s bobříkem a veverkou vyšli z lesa u jezera, paní Bobřice vyběhla z domku jim naproti. Bobřík byl rád, že je doma a hned se mamince stulil v náručí. Ta měla chuť mu pořádně vynadat, ale viděla, že malý bobřík je vytrestaný tím, jaký šok zažil. Ani nechtěla pomyslet, co se mohlo stát, kdyby se v lese neobjevil medvěd a nezachránil bobříka. A tak medvěda pozvala na soudek medu, veverka spořádala košík oříšku a malý bobřík usnul ve své postýlce.

 

Pohádka byla sepsána do soutěže na Hogwarts.cz na ulovění bobříka spánku.