Život bez zvířat? Nikdy!

Původně měl být nadpis k tomuto zamyšlení "Život bez psa? Nikdy!", ale pak jsem si uvědomila, že v mém životě figuruje hodně zvířat, samozřejmě psy v něm hrají největší roli, ale prostě nemůžu zapomenout i na ty ostatní.

Pocházím z vesnice, takže jsem snad od narození přicházela do kontaktu se zvířaty. Mívali jsme prase, slepice, kachny, králíky, valacha Davida a kočky i psy u nás chybět nemohli. Děda byl myslivec a zároveň řezník, takže jsme měli nějakého loveckého ohaře Alinu a voříška Čerta, pak jsme měli ještě Čertovu mámu Zorinu, ale ta jednoho dne utekla a už se nevrátila. Byla jsem malá holka, bylo mi asi něco kolem pěti let, nechápala jsem to, proč to udělala. Ale děda mi to vysvětlil. Zorina už byla hodně stará a nechtěla, abychom viděli její konec. Někteří psi to dělávají.

Jednou taky utekli králíci. Táta s dědou je pochytali všechny, kromě jednoho. Pořád jim utíkal a tak se na něho "vykašlali" a šli pryč. Ale to bych nebyla já, která jsem v té době neuměla ještě pořádně chodit, abych si králíčka nechtěla pohladit. A tak jsem za ním pořád cupitala, několikrát jsem skončila na zemi, ale to mě neodradilo. Králík skákal po zídce sem a tam a já za ním. Máma to pozorovala z povzdálí. Králík chudák asi nepochopil, že ho chci jen pohladit a tak přede mnou pořád utíkal. Za nějakou dobu byl králík už tak unavený, že ho děda mohl klidně vzít do náruče. Já si konečně mohla pohladit králíčka. A tak jsem utahala králíka. Děda tehdy jen kroutil hlavou, jak jsem to jen dokázala.

Když mi bylo kolem osmi let, tak jsem bydlela v Praze, ale na prázdniny jsem byla doma. Chodila jsem s dědou krmit naše prasátko, bylo ještě docela malé a čekalo na dovykrmení. Po letě jsem se vrátila do Prahy. Asi po týdnu přišel děda za mojí mámou, že to prase bude muset zabít. Prostě vůbec nežralo a koryto bylo nedotknuté. Ale máma si věděla rady, tušila nějaký "háček" ve spojitosti se mnou. Já jsem tam s dědou chodila celé léto. A tak řekla dědovi, ať jde za ní s papáním pro prase. Když máma vlezla do chlívku, prase už celé hladové a netrpělivé zvedalo čumáček (nebo spíš rypáček) k ruce. Máma ho hezky podrbala za ouškem a na bradičce. Prase chrochtalo blahem a už cupitalo ke korytu a papalo. Děda na to nevěřícně koukal, ale máma jen řekla: "To víte, Zdenička." A měla pravdu. Já se s prasátkem vždy pomazlila, než mu děda připravil koryto a prasátko si na to zvyklo. Od té doby se s tímto prasátkem děda pomazlil. A když se nachýlil čas zabíjačky, děda dokonce uronil slzu. A tak malé dítě donutilo řezníka, aby se nad sebou zamyslel.

Mývali jsme kachny, ale pak je děda pozabíjel na maso. Děda pak umřel a my jsme ani do té jedné části po kachnách nechodili. Až jednou, asi po roce, se od tamtud vynořila bílá kachna. Celou dobu tam musela být zalezlá, jídlo tam sice neměla, ale trávy tam bylo dost. Táta jí chtěl zaříznout, ale já řekla NE. Začala jsme jí tam nosit papání, udělala jsem jí malý rybníček z plastového umyvadla, aby se měla kde koupat. Kachna poznala, že já jsem její ochránkyně a tak za mnou běhala po zahradě a dokonce jsem si ji mohla i pohladit. Pak jsme jí pořídili kačera, aby jí nebylo smutno. Nakonec s námi prožila dalších asi šest let. Takže umřela ve věku kolem jedenácti let. Byla to moje kamarádka kachna.

Celý život mi na mé cestě provázela zvířata, přátelila jsme se s nimi a měla je ráda. Vždy, když nějaké zvíře odejde do říše smrti, opláču to. Jejich zástup jmen mi září v paměti jako pochodeň a připomíná mi, že nikdo není nesmrtelný, všichni jednou odejdou. Za můj život (22 let) je to dlouhý seznam, Zorina, Čert, Alina, Elina, křečci Herkules, Prcek, Xena, Callisto, Kluk, Jack, morče Šašek, Králík Bubliba, potkan Lex, domácí kočky Běla, Sněhurka, Tříbarevka a mnoho dalších, kteří už zmizeli hluboko v paměti a momentálně poslední byla naše dalmatinka Alina.

Život je těžký, ale když máte někoho, s kým se můžete pomazlit, pohrát, kdo vás vyslechne a třeba i poradí, povzbudí a utěší při trpkostech života, je vše snazší. Zvíře tohle vše dokáže a možná i daleko víc. Stačí ho jen pustit do svého srdce a mít ho rád a zvíře vám to vše mnohokrát vrátí.

Takže já si nedovedu představit, že bych doma neměla alespoň nějaké zvíře. Pro mě to totiž není jen zvíře nebo dokonce věc, ale je člen rodiny, přítel a společník, za kterého bych dala i duši. Tak proto a pro mnoho víc říkám: "Život bez zvířat? Nikdy!"