Adriana - 7. kapitola

Adriana

7. kapitola

Adriana se vrací domů. Chce zjistit, kdo vlastně je. Doma nebyla od dětství. Tehdy se něco stalo a ona utekla pryč. Nyní ví, že osud si ji našel. A ona chce vědět, co je jejím osudem. Něco jí naznačil démon, ale nic určitého neřekl.

Doma jí rodiče přivítali. Byli rádi, že se po tak dlouhé době vrátila. Matka ji odvedla do jejího pokoje. Adriana se rozhlédla a podívala se na matku: "Ale vždyť se tu nic nezměnilo. Je pořád stejný, přesně jak si ho pomatuju."

Matka se jen usmála: "Adriano, doufali jsme, že se vrátíš."

Večer u večeře se Adriana zeptá: "Co se tehdy stalo? Vím jen, že se něco přihodilo, ale nemohu si na to vzpomenout."

Matka si s otcem vymění pohledy a otec promluví: "Drahoušku, té noci před lety byla bouře a silný vítr. Ty jsi něco spatřila. Ráno byli naši sousedé mrtví a ty jsi říkala, že je odnesla Smrt. Byla jsi strašně vyděšena, a pak jsi odjela pryč." Adriana se snaží vzpomenout, ale vzpomínky na ten osudný večer se jí nevybavují.

Adriana se uložila ve svém pokoji ke spánku. Zdá se jí sen o té prokleté noci: Zuřila bouře. Malá Adriana měla strach, přesto šla k oknu. Zahlédla nějaký stín, který stál u vchodu k sousedům. Bála se, ale dívala se dál. Stín nabyl podoby muže a náhle se podíval přímo na Adrianu, jakoby věděl, že je schovaná za oknem. Adriana se lekla a utíkala se schovat pod peřinu. Když po chvíli vykoukla, s hrůzou zjistila, že stín stojí nad ní. Ona vyjekla. On se jen pousmál a promluvil: "Neboj se maličká. Já ti neublížím. Nejsem zlý. Jsem Smrt, spravedlivý a neměnný. Jsi ještě malá, nejspíš jsi ještě neobjevila svou výjimečnost. Ale jednou budeš velká bojovnice. Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, byl jsem jen zvědavý, jak asi vypadáš. Musím už jít, mám své povinnosti. Sbohem, maličká." Smrt pak odešla. Adriana jen koukala, ale chtěla zachránit sousedy.

Proto vyskočila z postele a utíkala k nim…Smrt se právě skláněla nad sousedem, když Adriana zakřičela: "NE!!" A svou psychickou silou odhodila Smrt na zeď. Adriana nechápala, co se to stalo.

Smrt k ní přistoupila: "Adriano, jsi vyvolená s obrovskou silou a mocí. Ty schopnosti jsi měla, máš a navždy budeš mít. Jen ještě nejsi připravena, ale jednou přijmeš svůj osud. Vím, máš ráda své sousedy, ale nadešel jejich čas. Musím je odvést s sebou." Smrt dokončila svůj úkol. Adriana následující den vše řekla svým rodičům, ale nikdo jí nevěřil. Ona byla vyděšená, proto si přísahala, že na vše zapomene. A pak odjela…

Adriana se probudila a rozhlíží se kolem. Už ví, co se stalo, ale ještě neobjevila, kdo je. Dojde k oknu, vidí na dům zesnulých sousedů. "Smrt! Slyšíš mě?" zeptala se do prázdna, ale ticho bylo odpovědí. Proto se rozhodla udělat radikální věc. Vzala nůž na papír, který ležel na jejím stole a řízla se do obou zápěstí. Bolelo to a ona cítila, jak z ní pomalu vyprchává život. Sesunula se k posteli a zůstala sedět na podlaze, z rukou silně krvácela a Adriana čekala, až k ní přijde smrt.

Náhle se kolem ní stíny začaly pohybovat, ona se rozhlížela kolem. Měla zvláštní pocit nebezpečí, když v tom se u ní v pokoji objevil odpudivý zjev olepený slizem. Chvíli na sebe koukali a pak se na ní ohavná bytost vrhla. Adriana zavřela oči, ale pak je znovu otevřela, protože uslyšela ránu, to jak zrůda dopadla o kus dál na podlahu. Bytost se zašklebila a chystala se na ni znovu vrhnout, ale Adriana ucítila narůstající vnitřní sílu a pak se jí změnil pohled na svět. Vnímala okolí jinak, viděla lépe ve tmě a i lépe slyšela zvuky kolem. Slyšela ohavnou bytost oddychovat. Podívala se jí přímo do očí a zrůda se zachvěla bolestí, Adriana svůj pohled však nepovolila až do okamžiku, kdy se ze zrůdy začalo kouřit a pak shořela. Adriana se podívala do zrcadla a strnula. Její oči… vypadaly tak zvláštně. Měly zarudlou barvu a zorničky se jí zužovaly jako kočce. "Proboha, co to je?" zeptala se do tmy.

"To nic, jen jsi použila svou moc, maličká," řekla Smrt, která stála za Adrianou.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…