Adriana - 9. kapitola

Adriana

9. kapitola

K ránu uslyšela Adriana nějaký zvuk a rozběhla se dolů po schodech. Zkontrolovala obývák a běžela do kuchyně, ale ve dveřích strnula. Její matka ležela na zemi ve zvětšující kaluži krve a otce držel démon pod krkem a právě mu zlomil vaz. Bylo slyšet takové křupnutí. Adrianě vyhrkly slzy a cítila, jak se přestává ovládat. Dívala se na démona nenávistnýma očima. Svou psychickou silou démona odhodila na protější stěnu tak silně, až opadalo trochu omítky. Démon zaúpěl, ale byl dál držen ve vzduchu a přimáčknutý na stěně. Nemohl se hýbat a Adriana z něho nezpustila pohled. Jenže to už nebyl pohled člověka, nýbrž démona. Znovu přirazila nepřítele ke stěně a ze stolu se vznesly dva nože. Proletěly vzduchem a zasáhly démona do hrudi. Ten jen zaúpěl bolestí a z tlamy mu vytékala krev. Dávil se, ale ještě žil. Adriana k němu přistoupila s dlouhým nožem v ruce a usekla démonovi hlavu. Cítila v sobě narůstající zlo, které jí začala naprosto pohlcovat.

"Bravo! Gratuluji ti, právě jsi ochutnala nenávist a temnotu," vykřikl nadšeně Asmodeus. Adriana se k němu otočila a pozorovala ho očima démona. Asmodeus se usmál. "Přidej se k nám. Tohle je tvá cesta! Přestaň se vzpírat svému osudu. Kdybys měla konat dobro, tak tu sudičky dají sílu dobra a ne zla."

Adriana k němu přistoupila o krok blíž a už, už chtěla přijmout zlo, ale v tom okamžiku se v kuchyni objevila Smrt. Adriana se nerozmýšlela a odhodila Smrt stranou. "Nech je nepokoji!" vykřikla zlostně.

"To nemohu, nadešel jejich čas. Musím je odvést dál," řekla Smrt a sbírala se ze země.

Adriana zavrtěla hlavou a v očích měla slzy plné bolesti. "Ne, nepřišel jejich čas. Oni byli zavražděni! Oživ je!" křičela na Smrt.

Smrt si ji však jen smutně prohlédla a řekla: "Je mi líto, ale takhle to nefunguje. Musíš je nechat jít, jinak to nejde."

"Ale to zůstanu úplně sama!!!" vykřikla zlomeně.

"Ano, máš pravdu. Ale takhle to má být. Tvým osudem je samota a nezáleží na tom, jakou stranu zvolíš. Prostě to tak má být a nikdo s tím nic nenaděla. Samota je tvým osudem," řekla Smrt a dotkla se Adrianiných rodičů. Bylo vidět, jak z nich vychází bílé světlo, pak Smrt zmizela. Adriana zůstala stát v kuchyni s těly jejích rodičů, mrtvým démonem a Asmodeem. Ten se na ni usmíval.

"Co?" zeptala se rozčileně.

"Nechci tě rušit ve svém smutku, ale chtěla sis zvolit stranu," připomněl jí s patolízalským úsměvem.

Až nyní si uvědomila, že málem přijala zlo. Vůbec se neovládala, když zabila toho démona. Pak se podívala na Asmodea a řekla: "Och, ano, máš pravdu. Ta volba. Již dávno jsem si zvolila, to jsem ještě o ničem ani nevěděla. Volím dobro!"

"Ještě před chvílí bys však zvolila zlo," řekl Asmodeus.

"Já vím, ale to jsem se neovládala, ale nyní jsme už při smyslech." řekla Adriana s úsměvem.

"Očividně, ale máš v sobě zlo a to tě bude k sobě stále přitahovat. Zatím máš sílu odolávat, ale možná jednoho dne… No to uvidíme. Sbohem má drahá," řekl a zmizel, s ním zmizela i mrtvola démona.

"Alespoň, že po sobě uklidí, nevím jak bych to vysvětlovala." řekla si a šla zavolat policii. Vloupal se k ní lupič a zabil jí rodiče. Policie se pořád na něco vyptávala a odjeli až za soumraku.

Adriana osaměla v domě, kde vyrůstala. Cítila jak ji samota naprosto pohlcuje. Sedla si v obýváku do křesla a chvíli přemýšlela, co bude dál.

Po chvíli usnula a ve snu se jí zjevila chiméra a duch Turma Kaiknasa se svou rodinou. Děkoval jí za osvobození jeho duše. Spatřila i další vyřešené kletby a zachráněné duše. Pak se jí také zjevil Dracul.

"Co se mi zjevuješ ve snu?" zeptala se udiveně.

"Má drahá, jen jsem tě chtěla zase vidět. Jsi skutečně výjimečná žena a nyní si to také uvědomuješ. Porazila jsi své vnitřní démony a jsi volná, teď už můžeš zabíjet i ty pekelné démony," řekl jí upír a zamlaskal.

"Jo, máš pravdu. Ještě jsem to nepoděkovala za ty dvě dírky po zubech na krku."

Dracul ji popadl za ramena a prohlédl si její hrdlo z obou stran. "Jaké dírky?" zeptal se se zájmem.

Adriana si sáhla na místo, kde ještě před pár dny byly otvory po zubech, ale nyní tam již nebyly. Udiveně se podívala na upíra.

"Na mě nekoukej. Já v tom prsty nemám. Ale nejspíš za to může tvá část démona." řekl s úsměvem a zmizel.

Adriana procitla a opět si zkontrolovala krk. Skutečně, ty dvě dírky zmizely. Nyní po setkáních s dušemi zachráněných lidí věděla, co je její cesta. Bude dál pomáhat lidem, likvidovat démony a rušit kletby. To je její osud!

Následující den Adrianu zastihne zpráva, že v Paříži řádí nějaké bestiální zvíře. Podle informací to vypadá na obrovského vlka. Adriana již tuší, že za tím nebude vlk, nýbrž vlkodlak. Odjíždí vstříc svému osudu…

KONEC