Mary 2 - 9. kapitola

Mary 2

9. kapitola

Mary se s vypětím sil posadila na posteli a něžně přejela prsty po kříži a dotkla se i ukřižovaného Krista. Uvažovala, jak má vůbec začít a co má říkat. Nikdy na modlení moc nebyla, život jí naučil, že pokud chce přežít, tak se o to musí postarat sama. Podle ní byly modlitby k ničemu.

"Promiň, bratře, že tu jsi dnes přibit na kříži…" řekla Mary a odmlčela se. "Ty vlastně na tom kříži už dávno nevisíš, protože ses přidal k bohům, takže jsi v podstatě spokojený. Sám jsi mě žádal, abych odešla a nechám je, ať tě ukřižují a ty se můžeš připojit k bohům. Ale stejně, měla jsem tomu zabránit. Prožíval jsi obrovská muka, nyní už to vím. Je mi to líto, bratře." zpovídala se do prázdného pokoje, až jí vyhrkly slzy. Měla výčitky svědomí. Opustila ho a odešla, ale on jí o to přece sám žádal, jen mu splnila přání.

Náhle Mary ucítila, že není v pokoji sama. Cítila obrovskou sílu, ale nedokázala ji určit. V tom se před postelí objevila zlatá záře a z ní se zhmotnil muž kolem třiceti let s dlouhými vlasy. Mary ho okamžitě poznala, byl to Ježíš.

"Zdravím, Mary." promluvil jako první a Mary tomu ještě stále nemohla uvěřit. "Na to, jak se ti daří, se tě raději ptát nebudu. Nevypadáš zrovna dobře."

"Opravdu? Ale já se mám báječně." řekla podrážděně.

"Proč jsi mě volala, sestro?"

"Ty se ještě ptáš? Myslím si, že podle těch ran na čele, zádech, zápěstích a nohách je to snad jasné. Potřebuji, abys ze mě sejmul tu kletbu." vykřikla v záchvěvech bolesti.

"Musím tě zklamat, ale to já nemohu." řekl jí klidným hlasem.

"Jak to myslíš, že ty nemůžeš?" vyhrkla nevěřícně a v jejím hlase se objevila beznaděj.

"Tato kletba se nedá zrušit, prostě ji musíš zažít celou, až do konce. Jinak to nejde."

"Cože? To jako mám trpět navěky? Vždyť jsem nesmrtelná, já neumřu." řekla a nemohla tomu uvěřit.

"Mary, klid, nemusíš mít obavy. Až prožiješ všech pět ran, tak bude kletba naplněna a skončí to." řekla Ježíš a zmizel ve zlaté záři.

"To je ale zmetek!" ulevila si Mary. "Takže mi zbývá už jen jedna rána, a to probodnutí boku kopím. To bude zase zábava!" řekla o chvíli později a opět si lehla na postel. Záda jí pálila, ale nakonec se jí podařilo usnout.

.

Probudilo jí, když jí někdo pohladil po tváři. Pomalu otevřela oči a zjistila, že u ní sedí Bakchus a v očích má starost.

"Co se ti to stalo, Mary?" zeptal se tiše.

"Jsem prokleta Ježíšovým utrpením, takže jen samá zábava. Vždyť mě znáš, Bakchu." řekla rozechvělým hlasem. "Promiň, nechtěla jsem ti předtím ranit, nemyslela jsem to tak."

"Já vím, vlastně jsi mě tím zachránila před Luciferovým hněvem." řekl a pohladil jí po vlasech.

"A kde se tady vlastně bereš?" divila se Mary.

"Cítil jsem, že trpíš a přál jsem ti to. Selek mi pak ale řekl, že jsi Lucifera vyhodila a já si uvědomil, že prožíváš mnohem větší bolest než jen smutek. Tak jsem přišel, abych se dozvěděl, co se děje. Kdo ti to mohl udělat?"

"Já nevím, skoro nikdo o té kletbě neví. Ale až teď mi došlo, že jsem si na Lucifera vůbec nevzpomněla od té doby, co jsme ho vyhodila." řekla Mary. "Mám tě ráda, ale jeho miluju, nebo si to alespoň myslím."

"Já vím, stejně tu s tebou zůstanu, v dobrém i ve zlém." řekl Bakchus a sklonil se k Mary. Jejich pohledy se střetly a ona ho políbila na rty. Byl to něžný polibek plný emocí, kterým si řekli mnohem více než slovy.

Najednou celé její tělo strnulo a ona ucítila přicházející bolest. Ze všech předchozích ran začala opět krvácet. Neviditelná síla jí zvedla z postele, Bakchus uskočil až ke dveřím a vyděšeně vše sledoval. Krev stříkala po stěnách a stékala po nich, Mary už ani nedokázala křičet bolestí, byla naprosto vyčerpaná a čekala, až přijde konec.

Neviditelné kopí jí proklálo bok, ona zakřičela nesnesitelnou bolestí a v bezvědomí dopadla na postel. Krev jí ještě stále tekla, ale už ne tak silně.

.

"Žije?!" ptal se vyděšeně Raniel, který rozrazil dveře a za ním postávala Lilith se Selekem. Bakchus se vzpamatoval a šel k bezvládnému tělu na posteli. Dotkl se krku a nahmatal puls.

"Žije!! Díky Bohu." řekl Bakchus s úlevou v hlase.

Všichni se dali do ošetřování jejích ran, které už skoro nekrvácely a samy se začaly zacelovat.

Mary to však už nevnímala. Její myšlenky začaly kolem ní poletovat a ona si pochvíli uvědomila, že ubíhají pozpátku. Vracela se snad v čase?

.

Náhle se ocitla v nějakém domě, kde to nepoznávala, ale vlastně jí to povědomé bylo, jen nemohla přijít na to odkud. Bolest byla pryč a krvácející rány také. Její oděv vypadal jinak, jako ze starověkého Říma.

Vyšla z domu ven, svítilo slunce a kolem ní chodili lidé. Poznávala to tu, pak se otočila a na kopci spatřila Bakchův chrám. Usmála se a vydala se tam.