Ctirad Krvavý

Nad naším městem se na skále tyčí zřícenina hradu, kde asi ve 14. století vládl krutý vládce Ctirad Krvavý. Toto přízvisko získal svou touhou po mučení, ponižování a znásilňování. Údajně měl početný zástup milenek, manželku nechal asi po měsíci společného soužití popravit, prý mu byla nevěrná. Podle dochovaného obrazu, který je umístěn v místním muzeu, kde pracuji, je patrné, že přes svou bestiální povahu vypadal velmi přitažlivě a měl velké charisma. Často se přistihnu, že zírám na ten obraz a nemohu odtrhnout oči. Kolem Ctirada je hned několik legend a jedna praví, že se ve zdech zříceniny objevuje jeho duch a čeká na další oběť. V okolí se dokonce již několik turistek ztratilo.

Já tyhle legendy a zkazky mám ráda již od dětství, několik let již pracuji v muzeu, kde sbírám ve volném čase historické útržky Ctiradova života a možná jednou o něm napíšu i knihu, ale to ukáže až čas.

.

Zrovna jsem procházela kolem obrazu a jako obvykle jsem na něj pohlédla, hltala jsem každičký detail jeho tváře, byl skutečně nádherný. Už v dětství mi uchvátil a já se do něho tak trochu zamilovala. Byl tak tajemný a krásný, a hlavně mrtvý, takže jsem věděla, že to budoucnost nemá, spíš bych o tom mohla jako o posedlosti.

"Katko, nezírej na ten obraz pořád, nebo ti Ctirad ukradne duši." poznamenal starý archivář, který pajdal k sobě do archivu.

"Ale prosím tě, snad bys tomu skutečně nevěřil." řekla jsem suše a podívala se na staříka. Své nejlepší roky měl už dávno za sebou a bez hole by asi jen stěží někam dopajdal.

"Samozřejmě, že ne, ale ty by ses mu líbila." řekl záhadně a rozchechtal se tak, že jsem nevěděla, zda se směje nebo dusí.

"Počkej, jak to myslíš?" podivila jsem se.

"Našel jsem část Ctiradova deníku, popisuje tam ideál krásy. Mála, štíhlá, dlouhé hnědé vlasy, hnědé oči a maličký nosík. Chceš se podívat na ten deník?"

"Jasně, že jo. Pak bych možná mohla dokončit jeho životopis." vyhrkla jsem rychle.

"Dobře, tak pojď za mnou." řekl a pomalu jsme se vydali ke dveřím archivu, vyštrachal z kapsy klíče a odemkl. Nedaleko dveří stál stolek, na kterém ležel deník. Rozhlédla jsem se po okolí, všude byl nepořádek, police přetékaly papíry a knihami a na zemi byly naštosované krabice bůhví s čím.

Archivář mi dal deník, poděkovala jsem a vydala se do své pracovny, která ležela ve druhém patře budovy muzea.

.

U sebe jsem se pohodlně posadila do křesla a deník položila na stůl, musela jsem velmi opatrně, protože měl chatrnou vazbu a papír se mírně drolil.

Začetla jsem se a dozvěděla se část Ctiradova života, tu když jeho otec zemřel a on se stal pánem hradu. Popisoval tam bujaré oslavy, kde alkohol tekl proudem, a odehrávaly se hříšné orgie. Na jedné z nich jednou předhodil služku vojákům a díval se, jak si ji jeden po druhém berou násilím. Celou noc musela uspokojovat muže a za úsvitu jí sám usekl hlavu.

Při četbě Ctiradova deníku mi často běhal mráz po zádech. Jak mohl taková zvěrstva učinit člověk?

Na jedné stránce jsem objevila rituál k vyvolání ducha. Byl vcelku snadný. Měl se odehrát na místě, kde duch za svého života žil, zaříkávadlo a hlavně ochranný pentagram nakreslený krví, který se nesměl porušit.

Pohrávala jsem si s myšlenkou vyvolat Ctiradova ducha a promluvit si s ním, ale něco mě od toho odrazovalo.

Několik dní jsem tomuto šílenému plánu odolávala, ale nakonec jsem podlehla a přistihla se, jak jdu po setmění směrem ke zřícenině a nesu sebou deník, svíčky a slepici, která po cestě kvokala.

.

Ve zřícenině jsem našla jednu z ložnic, tedy alespoň jsme se domnívali, že jde o ložnici. Hrad byl hodně pobořen a všude byly jen holé kamenné zdi.

Uprostřed místnosti jsem zařízla slepici a krví jsem nakreslila pentagram, zapálila svíčky a stoupla si do pentagramu, z deníku jsem přečetla magickou formuli a čekala, ani jsem netušila na co. Vítr si mi pohrával s vlasy a ucítila jsem chlad, až mě naskočila husí kůže. Rozhlížela jsem se po okolí, měla jsem dojem, že mě někdo sleduje. V tom vystoupila z jednoho stínu u zdi postava a blížila se ke mně. Jak se přibližoval, poznávala jsem rysy z jeho portrétu, byl to Ctirad.

"Kdo mě volá?" ozval se jeho chraplavý hlas.

Strnule jsem se na něho dívala a nemohla uvěřit, že přede mnou stojí duch Ctirada Krvavého.

"Kdo mě volá?" zaburácel jeho hlas, až jsem leknutím nadskočila.

"Já… tedy Kateřina." koktala jsem ze sebe.

Duch si mě prohlédl a natáhl ke mně ruku, ale ochranný pentagram ho zastavil jako nějaký štít.

"Přeruš pentagram." řekl klidným hlasem, ale já se ani nehnula. Na to jsem byla až příliš vyděšená.

On se mi podíval do očí a naše pohledy se setkaly. Cítila jsem jeho podmanivou sílu, kterou jsme znala i obrazu, ale tentokrát byla o dost silnější. Moje vůle ochabovala a já zavřela oči.

…

Když jsem je otevřela, nevěřila jsem vlastním očím. Stála jsem totiž v místnosti na hradě, kde byla středověká výzdoba, tedy koberce a kožešiny. Také tu stála obrovská postel s nebesy, byla úchvatná. Pak jsme si uvědomila, že na zemi není pentagram, ale nijak zvlášť mi to nevadilo.

Ctirad ke mně přistoupil a pohladil mě po vlasech a tváři. Políbil mě na rty, chutnal sladce. Jeho ruka mi rozepnula blůzu a sundal podprsenku. Sám si strhl košili a odhalil mi tak své nádherné tělo.

Polaskal mi na krku a sjel níž na mou hruď. Cítila jsem naprosté blaho a slastně jsem se odevzdávala jeho dotekům.

Ctirad si sundal kalhoty a stanul přede mnou tak, jak ho pánbůh stvořil. Při pohledu na jeho tělo se mi zatajil dech.

Položil mě na postel, byla měkoučká a bořila jsem se hluboko do ní. Sundal mi kalhoty a spodní prádlo a rukama prozkoumával každičký centimetr mého těla.

Něžně se přesunul nade mě a já si dál užívala jeho laskání. Pak mě pomiloval s takovým citem, že to snad nemohlo být ani možné.

"Tenhle muž nemůže být krutý…" šeptala jsem si v duchu mezi vzdechy slasti a uspokojení. Zavřela jsem oči…

…

… a když jsem je opět otevřela, opět jsem byla oblečená a stála v pentagramu, Ctiradův duch mě pozoroval a nespouštěl mě z očí, vlastně ani nemrkal.

"Přeruš pentagram." zašeptal Ctirad do tmy.

Zasněně jsem poklekla a umazala část čáry. Ctirad se pousmál, ale potom se jeho tvář zkřivila do šíleného úšklebku.

Než jsme stačila jakkoliv zareagovat, stál u mě a svou rukou mě chytil pod krkem. Dusila jsem se a ucítila odporný zápach, málem se mi zvedl žaludek. Bylo to jako hniloba a rozklad, pak jsem Ctirada uviděla v jeho plné kráse. Místo nehtů měl ostré drápy, které se mi zařezávaly do krku, až mi tekla krev a jeho tělo bylo poseté zanícenými ránami, z kterých vylézaly červy.

Dál mě tiskl krk a já už nemohla vůbec dýchat, on se mi podíval do očí a já se nemohla najednou ani pohnout.

Cítila jsem, jak ze mě vyprchává život a nemohla s tím vůbec nic dělat. Zatmělo se mi před očima a v duchu jsem všeho litovala. Co jsem si vlastně myslela?

Pak jsem ucítila obrovskou bolest, křičela jsem, ale zvuk již nevycházel z mých úst, ale z duše, kterou stravoval žár pekelného ohně.

.

"Tak jsi dostal další, kdy ti mám přivést další oběť, pane?" ptal se starý archivář, který se vynořil zpoza roku kamenné zdi.

"Zase za pět let." řekl Ctirad a pustil mé bezvládné tělo, které se sesunulo k zemi.

.

Archivář v dětství přišel na zříceninu a setkal se zde se Ctiradovým duchem, ten mu nabídl obchod. Nechá jeho duši na pokoji, když mu jednou za čas přivede oběť. A tak obvykle po pěti letech přivádí jednu dívku, většinou turistku, sem do zříceniny, kde Ctirad Krvavý pozře duši oběti, ta je pak navěky spalována pekelnými ohni.