Slepý malíř, aneb i já mám básnické střevo

Možná na mě dolehlo jaro, nebo nevím, co se stalo, ale dneska jsem tvořila dílko na snílkovské TT Slepý malíř. Chtěla jsem jen nakreslit slepého malíře a k tou nejspíš připojit krátkou povídku o tom, jak popaměti kreslí zesnulou milou. Jenže mi v hlavně proběhlo "Sedí malíř u plátna..." a já si řekla, že je to jak začátek básně. Dlouho, velmi dlouho jsem přemýšlela o pokračování a nakonec jsem stvořila "báseň". Doufám, že to tak mohu nazvat.

     Je moje úplně první, nikdy jsem žádnou nevymyslela. Sice se příliš nerýmuje a je dosti slaboduchá. Asi mi vážně přeskočilo. Ano, asi i já mám básnické střevo, ale moc často to raději neprojevuji. :-)

Slepý malíř

Sedí malíř u plátna,

vzpomíná na ňadra.

Jeho milá odešla,

tam do věčných bran,

marně hledí tam.

Nyní tu sedí,

po paměti kreslí.

Viděl její krásu,

v útlém pasu,

a mohutných bokách,

laskával jí po oblinách.

Nikdy už nic neuvidí,

protože je slepí.

Jemu to však nevadí,

před očima jí stále zří.

A tak tu sedí,

maluje jak diví.

Tahy štětcem vede jistě,

ne jako malíř,

který je slepý.

A5, tužka