Mary - 6. kapitola

MARY

6. kapitola

Mary začala opět snít a vzpomínat na svou minulost. Myšlenky kolem ní poletovaly a postupně začínaly nabývat určité podoby. Mary se ocitla asi tři tisíce let zpátky.

Byla novorozenec, kterého nalezly kněžky velké Bohyně ve svém chrámu. Velekněžka té malé dívence dala jméno Marie a ujala se jí. Vyrůstala v chrámu jako budoucí kněžka, učila se vědomostem a tajemstvím velké Bohyně. Ostatní si ji velmi rychle oblíbili. Marie byla šťastná.

Konečně nadešel Marinin velký den, nejenže měla sedmnácté narozeniny, ale také byla přijata mezi kněžky a učinila slib věrnosti a oddanosti své Bohyni. Marie byla skutečně šťastná, milovala tento život v chrámu, vlastně ani jiný neznala. Velká Bohyně pro ni byla vším a kněžky byly její rodina.

Jednou za Marií přišla velekněžka. "Drahá Marie, mám pro tebe velký úkol, který nesnese odkladu, a věřím, že ho naplníš. Naše Bohyně si to žádá," řekla Marii.

"Ano, velekněžko. Ráda splním úkol pro svou Bohyni. Mé srdce i život patří jen jí," odpověděla Marie.

Velekněžka se usmála. "Výborně. Jinou odpověď jsem ani neočekávala. Takže k tvému úkolu. Pojedeš s několika tvými sestrami do nedalekého chrámu boha Dionýse, tam ti velekněz předá prastarý rukopis a ty se s ním co nejdříve vrátíš sem do chrámu. Velká Bohyně ti bude velice vděčna. Ale pamatuj! Nikdy ten rukopis neotvírej! Rozumíš?"

Marie přikývla na souhlas. Byla ráda, že může splnit tak důležitý úkol. Nikdy by ji nenapadlo, ptát se velekněžky na podrobnosti. A proč by taky měla? Byla vychována k naprosté poslušnosti, a aby plnila rozkazy od velekněžky, která je prostředník s její Bohyní.

Následující ráno vyrazila Marie s dvanácti sestrami koňmo na cestu. Projely lesem a opět se ocitly v otevřené krajině. Ptáci, jako by je zdravili svým zpěvem. Brzy se před skupinou kněžek objevil chrám boha Dionýse a Marie byla šťastná, že cesta uběhla tak rychle a hlavně bez komplikací.

V chrámu ji uvítal velekněz, který se už sotva držel na nohou. Opíral se o hůl, která byla celá kostrbatá. Marie si ho prohlédla, měl dlouhé šedé vlasy a plášť se zlatým býkem na prsou. Všude v chrámu byla zlatá výzdoba a nádherně zdobené sloupy. Upoutal ji obrovský býk ze zlata, který zpodobňoval ztělesnění boha Dionýse. Marii napadlo, jak ho asi vytvářeli, byl skutečně nádherný.

"Marie, kněžko velké bohyně, pojď za mnou. Zavedu tě do naší knihovny," řekl velekněz a pokynul ji, aby šla za ním. Vešli do obrovské místnosti, která byla naplněna policemi se svitky a knihami. Na některých bylo vidět, že jsou staré jako samo lidstvo, nebo ještě starší.

Velekněz došel k jedné z polic a vytáhl jeden rukopis, který zabalil do koženého pouzdra a podal ho Marii. "Kněžko, tady ti předávám tento prastarý rukopis zabalený v býčí kůži. Dobře ho střež! Nikdo se ho nesmí zmocnit, závisí na tom rovnováha světa. A pamatuj: Nikdy ho nesmíš otevřít! Nikdy, rozumíš?"

"Ano rozumím, veleknězi. Nikdy ho neotevřu. Děkuji za jeho svěření do mých rukou, nyní se vrátím do svého chrámu, abych ho mohla předat své velekněžce," odpověděla mu rychle Marie.

"Jistě, už jeď, ať tě bůh Dionýsos ochraňuje. Sbohem, kněžko Marie," velekněz se s ní tímto rozloučil a opět ji dovedl do hlavní síně s obrovským zlatým býkem.

Marie si rukopis vložila do své příruční brašny a nasedla na koně a vydala se i se svými sestrami na zpáteční cestu.      

Cesta plynula rychle, bohužel se setmělo a kněžkám zbývalo ještě projet lesem. Marie se chtěla utábořit a přečkat noc před lesem. Měla z lesa divný pocit, skoro jako by měla předtuchu něčeho zlého, ale ostatní kněžky jí přesvědčily, že se nic neděje. A proto pokračovaly dál v cestě.

Už byly skoro na konci lesa, když jedna z kněžek zakřičela. Ostatní se otočily po křiku a strnuly hrůzou. Nějaký zelený démon s odporným obličejem právě rval kněžce, která jela vzadu, srdce z těla. Vypukla panika. Z lesa se vyřítili další démoni, někteří byli ještě odpudivější než ten první a zaútočili na kněžky, které se snažily uprchnout.

Marie vyděšeně vykřikla, protože jí jeden démon srazil z koně a ona dopadla na zem mezi listí. Okamžitě si instinktivně přitiskla svou brašnu na hruď. Démon se na ni vrhl a snažil se jí vyrvat brašnu z rukou, zároveň ji však svými pařáty sápal oblečení. Marie cítila, že ji pálí ruce, ale nevzdávala se. Bránila se, kopala kolem sebe tak urputně až démona zneškodnila. Vyskočila na nohy a chtěla uprchnout, když v tom spatřila tu hrůzu. Její sestry ležely na zemi a byly doslova rozsápány. Marie se nikdy nesetkala se smrtí a teď spatřila toto zvěrstvo. Nedokázala se na to dívat, zavřela oči a cítila, jak se jí spustili slzy, které jí tekly po tvářích. Když je po chvíli otevřela, zjistila, že je obklíčena démony. Věděla, že prohrála, ale musí ochránit ten rukopis, ať obsahuje cokoliv.

Démon k ní přistoupil a řekl: "Vydej nám ten rukopis, kněžko, jinak tě zabijeme jako tvé sestry?"

"Nemohu ti ho vydat. Přísahala jsem, že ho ochráním a bezpečně dopravím do našeho chrámu. Velká Bohyně mě ochrání," řekla Marie a hrdě zdvihla hlavu.

"Jako ochránila tvé sestry?" zeptal se démon posměšně.

"Vím, že mě ochrání. Věřím jí!" dodala Marie.

Démon vydal rozkaz k útoku a démoni se shlukovali kolem Marie. Náhle se zablesklo a nějaká síla odhodila démony stranou. Ti se pomalu sbírali ze země a zmateně se rozhlíželi. Spatřili bílé světlo, z něhož vyšel vysoký muž s mečem. Zaútočil na ně a démoni padali mrtví k zemi jeden za druhým. Brzy je neznámý všechny porazil. Marie na neznámého koukala a prohlížela si ho. Je to vysoký muž s blond vlasy a je patrná jeho postava bojovníka, k tomu má nádherné modré oči.

Mezitím k ní muž ze světla přistoupil a nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. Marie ji vděčně přijala. "Děkuji za záchranu. Ale kdo jste, pane?" řekla mu, když už se postavila na nohy. Muž se jen usměje. Je to ten nejkrásnější úsměv, jaký kdy viděla.  

Muž k ní přistoupil ještě blíže a řekne: "Kněžko velké Bohyně, měl jsem tě ochránit. Rukopis Rohatého boha musí být bezpečně dopraven do chrámu Bohyně."

"Rukopis Rohatého boha? Kdo je to? A co obsahuje jeho rukopis?" zeptala se Marie udiveně.

"Je to prastarý bůh zla. Má mnoho jmen, například Princ temnoty, Rohatý bůh, Dionýsos, Bakchus, Satan či ďábel a jiné. Jeho rukopis údajně obsahuje pravdu o něm i Bohu. Moment, ty nevíš, pro co tě poslali?" řekl muž.

Marie zavrtí hlavou. "Já se nemám ptát. Já jsem oddaná velké Bohyni. Bylo mi řečeno, že se do něj nesmím podívat a mám ho chránit. A kdo jsi ty?" dodala Marie.

Muž se na ní podíval svýma modrýma očima. Vyzařovalo z něho nějaké světlo. "Já jsem anděl, Nositel světla," řekl.

"Anděl? Nositel světla?" divila se Marie a pak jí to došlo. "Ty jsi… Lucifer!"

Lucifer na ní chvíli kouká a pak řekne: "Jsi bystrá dívka, kněžko Marie. Málokdo zná mé andělské jméno. Nejen krásná, ale také učená… to je úžasné."

"Promiň, že jsem tě hned nepoznala, ale nenapadlo mi, že mě zachrání Serafín, jeden z nejvyšších andělů. Ale proč jsi nezachránil i mé sestry?" podivila se Marie.

Lucifer byl naprosto ohromen. Usmál se na ni. "Skutečně vzdělaná. Velekněžka tě vychovávala jako svou nástupkyni. A proč jsem nezachránil ty ostatní ženy? To jsem za úkol neměl. Mám chránit jen tebe a dopravit tě i s rukopisem do tvého chrámu. Jen plním rozkazy. Neboj se a věř mi. Přenesu tě k chrámu, abys byla v bezpečí." Dodal Lucifer.

Než Marie stačila cokoliv říct, ocitla se i se svým ochráncem u chrámu Bohyně. Velekněžka Marii uvítala a ona jí předala rukopis. Velekněžka Marii poděkovala a šla s Luciferem do velké svatyně.

Marie přistoupila k oltáři své Bohyně a modlila se k ní. Po chvíli se za ní objevil Lucifer, bylo to tak náhle, až se Marie lekla. On k ní přistoupil. "Odpusť, nechtěl jsem tě polekat. Ty nejsi zvědavá, co je skutečně obsaženo v rukopise?" zeptal se jí.

"Já nemám důvod se ptát. Věřím velekněžce a své Bohyni. Nepochybuji o nich? Ty snad pochybuješ o své víře nebo Bohu?" odpověděla mu Marie a podívala se na něho, až se jejich pohledy střetly. Marie sklopila oči a zastyděla se.

Lucifer však přistoupil ještě blíže a popadl ji za ramena. Ona k němu opět vzhlédla a opět se jejich pohledy střetly. Lucifer jí odpoví: "Já nepochybuji o Bohu, svém otci a stvořiteli, nýbrž o ostatních Serafínech. Nevěřím jim! Závidí mi, že Bůh má v oblibě mě. Serafíni andělům vydávají rozkazy a andělé je musí bez řečí plnit. Ale já tvrdím, že se v některých rozhodnutích mýlí. Michael, nejvyšší z archandělů říká, že anděl musí plnit rozkazy a nemá nic cítit. Pocity jsou andělům odepřeny. Pokud se však anděl delší dobu zdržuje mezi lidmi, tak se u něho opět začnou projevovat pocity. Ano, Marie, já cítím. Nechci zradit Boha, ale bojím se. Bůh mě miluje nadevše, to vím, ale ostatní Serafíni mě považují za hrozbu." Lucifer se jí podíval ještě hlouběji do očí a dodal: "Někdy mi však přijde, že ani Bůh nejedná ve všem správně. A jeho poslové se ve všem mýlí. Vím, že je to rouhání, ale nemohu si pomoci. Marie, pomoz mi."

Marie ho poslouchala a došlo jí, že i ona občas zapochybuje. Přistoupila k němu a pohladila ho po vlasech. On se jí podíval do očí a políbil ji. Marie pocítila, že její víra skutečně kolísá. Poprvé pocítila lásku…