Čarodějka s havranem na rameni (2. verze)

Zdravím vás v novém roce a přeji vám v něm hodně štěstí, lásky i úspěchu... Mám pro vás povídku Čarodějka s havranem na rameni, pokud je vám povědomí, tak vězte, že jsem ji napsala v květnu 2012 na motiv obrázku a melodie snílkovského Imaginaria s Iluzí dvacátou osmou.

A proč se o tom zmiňuji? Protože jsem povídku přepsala a poupravila hlavně první polovinu, takže kdybyste si chtěli trochu počíst a možná se i trochu bát...tak můžete. :-)

Starý kronikář seděl před domem, kde bydlel se synem Jakubem a zároveň byl uložen i místní archív. Smutně hleděl k Černému lesu, něco mu říkalo, že se blíží starosti, jen nevěděl jaké. Nadcházel podzim a první listí již poletovalo ve větru a usazovalo se v trávě a na cestách.

Z lesa se ozvalo zlověstné krákání havrana, až kronikáři přeběhl mráz po zádech a poposedl si na židli. Takový ptačí křik nevěstí nic dobrého a v tomto lese to platí dvojnásob. Nikdo tam už celá staletí nechodí, všichni ho raději obejdou, i když si tím prodlouží cestu o několik kilometrů. Nechtějí riskovat svůj život a kronikář se jim nediví, ani on v Černém lese nikdy nebyl.

"Proč tam nikdo nechodí?" zeptal se Jakub a vytrhl tak svého otce ze zamyšlení.

"Už jsem ti to říkal mnohokrát. Les obývají temné síly a hlavně tam bydlí zlá čarodějnice, která všechno zahubí," řekl kronikář tiše, jako by se bál, že by ho mohl někdo slyšet.

"To je jen báchorka na strašení dětí, ne?" divil se Jakub.

"Ne, to není!" vykřikl kronikář a postavil se tak rychle, až se židle převrátila. Jakub na něho zíral a uvažoval, zda se jeho starý otec už dočista nezbláznil.

V tom však na kraji lesa zakrákal havran a rozletěl se jejich směrem. Kronikář vyděšeně vykřikl, popadl syna za ruku a vlekl ho do domu. Práskl za nimi dveřmi a zavřel je na závoru. Havran už byl u domu, sedl si na parapet a kloval do okna, jako by chtěl pozvání dál.

Kronikář upadl na zem a chytil se za hruď, dál vytřeštěně civěl na havrana a nemohl popadnout dech. Jakub se ho snažil postavit a dovést k posteli.

"Jeho mi nesebereš!" vykřikl kronikář k oknu. Havran jen zamával křídli, hlasitě zakrákal a odletěl k Černému lesu.

Jakub uložil starého otce do postele a dal mu trochu vody. Kronikář vyčerpaně usnul, ale ze spánku ještě několikrát zamumlal: "Jeho mi nesebereš!"

...

Kronikářův syn znal povídačky o krásné čarodějce z Černého lesa, která všechno, co vstoupí do lesa, zahubí. Otec mu to vyprávěl od dětství, ale jemu stále nešlo do hlavy, proč tam prostě někdo nejde a neprověří to tam.

Využil toho, že otec spí a šel mezi regály archívu, kde jsou štosy lejster, knih a prachu. Určitě tam budou nějaké informace o Černém lese, protože pokud se tam bojí i vzdálení kupci, tak by na těch zvěstech mohlo něco být.

A skutečně, netrvalo dlouho a objevil zprávu starou dvacet let o pohřešovaném mladíkovi, který se vydal do lesa s tím, že objeví pravdu o čarodějce a už se nikdy nevrátil. To však byl jen začátek, Jakub nacházel stále starší a starší záznamy o zmizelých lidech, kteří z lesa nevyšli. Stopy sahaly do dávné minulosti, až konečně našel první případ, starý přes pět set let.

Dřevorubec Vojtěch se tenkrát vypotácel z lesa, byl pobodaný na hrudi a mumlal cosi o překrásné čarodějce s havranem na rameni. V horečce blouznil, že se musí vrátit, jinak si pro něho přijde. Po pár dnech zemřel a zbyla po něm manželka a malý synek. V okolí bylo vyhlášeno, že Černý les je prokletý a nikdo se tam už neodvážil, tedy až na několik odvážlivců, kteří se už nikdy nevrátili. Z Vojtěchova syna se stal kronikář a zaznamenával tyto ztracené duše.

Jakub se s mrazením v zádech podíval na portrét čarodějky, který namaloval místní malíř podle Vojtěchova popisu. Byla skutečně nádherná, až oči přecházely. Něco na ní však nebylo v pořádku a šla z ní hrůza.

"Ťuk, ťuk," ozvalo se od okna. Vojtěch se ohlédl a spatřil černého havrana, jak zobákem klove na sklo. Zdá se mu to, nebo ten havran má červené oči? Sledoval havrana a nemohl se od něho odtrhnout. Pohledy se střetly a Jakub se ztrácel v hloubce rudých očí. Havran zatřepotal křídly a odletěl zpátky do lesa.

Kronikářův syn se chvíli díval na klikatou cestu k Černému lesu a nějaká síla ho vábila. Zdálo se, jako by ho havran zval, aby přišel.

Omámený havranovým pohledem napsal otci vzkaz, že se brzy vrátí a vydal se po úzké, zarostlé cestě. Ponocný právě oznamoval půlnoc, když Jakub zmizel mezi stromy.

...

Les byl hustý a Jakub už po pár krocích litoval, že si sebou nevzal žádné světlo, protože tady byla tma jak v pytli. Skrz větve sem nepronikalo žádné měsíční světlo, a tak se potácel od stromu ke stromu. Zakopával o kořeny, větve ho šlehaly do obličeje, až na rtech cítil pachuť své krve. Konečně se z omámení propral a dostal strach, protože kolem něco obcházelo a slyšel praskat suché větve. Chtěl se vrátit, ale nedokázal najít cestu.

Upadl a na zemi sebral nějakou větev. Byla to chabá zbraň, ale snad ho ochrání. V dálce zahoukala sova, Jakub uslyšel vrčení a na zátylku ucítil teplý dech. Vyděšeně se ohnal větví, ale žádná rána se neozvala. Najednou ho něco klovlo do ramene, nebo se alespoň domníval, že šlo o ptáka. Rána ho pálila a cítil, jak mu po zádech stéká pramínek krve.

"Morline, takhle se k hostům přece nechováme," ozval se ženský hlas a zachichotal se. "Pojď za mnou, chlapče."

"Ale já nic nevidím," podotkl vyděšeně Jakub.

"Podívej se pořádně, mladíku. Támhle je vidět oheň z paseky, kde bydlím."

Jakub se rozhlédl na všechny strany a skutečně spatřil mezi stromy světlo od plápolajícího ohně. Nechápal, jak to mohl předtím přehlédnout. Následoval postavu v plášti, až se před ním rozprostřela paseka, kterou osvětloval měsíc a oheň. Stála tam polorozpadlá chatrč a uprostřed prostranství bylo ohniště.

Žena došla až k chatrči a otočila se k Jakubovi. Na rameno se jí posadil havran a on nepochyboval, že před ním stojí čarodějka z lesa. Sejmula si kápi a Jakub zalapal po dechu. Byla nádherná a vypadala stejně jako na portrétu, i když uplynulo přes pět set let.

Jak na ni zíral, tak přitom popošel blíže k ohni a ona si ho konečně mohla pořádně prohlédnout.

"To není možné! Ty ses vrátil?" podivila se tiše čarodějka a přitom ho nespouštěla z očí.

"Cože? O čem to mluvíte? Já tu nikdy nebyl," řekl udiveně Jakub a přemýšlel, jestli jí z té samoty náhodou nešplouchá na maják.

"Kdysi, v jiném životě. Vím, že nejsi on, ale vypadáš stejně, jen jsi o trošku mladší, než on, " pronesla zasněně a dívala se do plamenů.

"O kom to mluvíte?" divil se Jakub. Ničemu nerozuměl.

"Ach, Vojtěch, má první láska," povzdechla si.

"To je přece ta první oběť? Ale on se vrátil do vesnice," konečně to Jakubovi trochu docházelo. Ta čarodějnice je šílená.

"Opustil mě, i když jsem ho milovala! Chtěla jsem jen, aby mi věnoval svou lásku!" vykřikla zlostně a pohlédla na Jakuba. Z toho pohledu šel strach.

"Zemřel na vážná zranění, dámo," řekl Jakub vyděšeně a veškeré okouzlení bylo pryč. Byla divná a ten havran na jejím rameni vypadal vážně děsivě.

"Chtěla jsem, aby se mnou zůstal, ale on mi nechtěl dát své srdce. Nemohla jsem ho nechat jen tak jít."

"A tak jste ho zabila?!" divil se Jakub a uvažoval, jestli by neměl vzít nohy na ramena. Celé tohle setkání bylo podezřelé? Proč k nim domů přiletěl ten havran?

"On jediný mi nedal své srdce a opustil mě. Ti ostatní tu však se mnou zůstali napořád. Jejich láska je má," řekla sladce a olízla si rudé rty.

"Ostatní? Ti mladíci, co odešli do lesa a už se nevrátili?!"

"Byli mladí a plní síly. Dali mi svou lásku a zůstali se mnou navždy," šeptala čarodějka zasněně, ale Jakub na ní vyděšeně zíral.

"Zabila jste je?!" vykřikl a oháněl se tou větví, co stále držel v ruce.

"Jedině tak se mnou mohli zůstat navždy."

"Proboha! Držte se ode mě dál, ženská jedna bláznivá!" vykřikl a byl připraven jí tou větví praštit.

"To jsou mi způsoby. Mohl bys to položit, patřilo to mé lásce," řekla mile.

Jakub nechápavě pohlédl na tu větev, co držel v ruce, jenže to nebyla větev, ale stehenní kost. Zařval a pustil ji na zem. Havran zakrákal a čarodějnice se zasmála.

"Všichni jsou mrtví. Zabila jste je," mumlal Jakub vyděšený strachy.

"Jejich láska je tu se mnou," šeptala čarodějka a popošla blíže k chatrči.

"Vždyť se jejich kosti válejí po celém lese!"

"Těla mi jsou k ničemu. Chci jen jejich lásku a ta je ukryta v jejich srdci," řekla a sundala závěs, který zakrýval police na zdi chatrče. Jakub zavrávoral a začal zvracet. Na policích totiž byla naskládaná spousta sklenic, v kterých byla naložená srdce. Dokonce se zdálo, jako by ještě tloukla.

Jakub vykřikl, narovnal se a dal se na útěk. Věděl, že v temnotě lesa nemá šanci, ale přece neskončí stejně jako ostatní, naložený ve sklenici jako okurky.

"Morline!" křikla čarodějnice a havran vletěl mezi stromy.

Kronikářův syn jen pocítil ostrou bolest zezadu na hlavě. Že by ho něco zasáhlo? V tom se mu havraní drápy zaryly do ramen a pták ho dál kloval do hlavy, až krev stříkala kolem.

Jakub se skácel k zemi a pták ho pustil. Cítil se unavený a ztrácel vědomí. To poslední, co vnímal, byla krásná čarodějka s havranem na rameni a s nožem v ruce.

"Vojtěch mi utekl, ale tvoje srdce bude stejně dobré jako jeho," šeptala s úsměvem na tváři, když se přibližovala k jeho hrudi.

...

Ráno našel starý kronikář vzkaz od Jakuba a jen se smutně podíval k lesu. Stěží potlačoval slzy a v dálce zlověstně zakrákal havran.

"Měl jsem to Jakubovi říct. Byl tak podobný Vojtěchovi, u kterého to všechno začalo. Jen jsem nevěděl jak," povzdechl si smutně. Věděl, že se jeho syn už nikdy nevrátí. Čarodějka s havranem na rameni dostala další oběť.