Výlet do Prahy, aneb má první cesta vlakem

Na čtvrtek 17. července jsem byla domluvena s blogovou (a zároveň také dopisní) přítelkyní Narciskou, že spolu pojedeme vlakem do Prahy na nákupy a obhlídky knihkupectví (s hadrama u mě vážně nepochodíte). :-) Příští týden v sobotu 26.7. se chystám na velký blogový sraz, ale málokdy vytáhnu paty z Klatov, a tak mám z cestování docela hrůzu. Ještě autobus, ale vlakem jsem nikdy sama nejela, vždy jen s kamarády, školní třídou nebo jako malá s rodinou, ale sama nikdy.

     Asi vám připadám k smíchu, nebo jste nejspíš dospěli k názoru, že jsem vážně divná. A nejspíš máte pravdu. S Narciskou jsme se domluvily, že se mnou pojede (přistoupí v Plzni), abych si tu cestu do Prahy vyzkoušela na nečisto a v sobotu nepanikařila nebo nedělala z komára velblouda.

     Vstávala jsem ve 4 hodiny ráno, abych nechala proběhnout Toddíka (fretka). On mi přitom řádně (hned několikrát) překontroloval věci v tašce, až jsem ho tam málem zavřela taky. Naštěstí jsem tam zase pro něco lezla, tak jsem Todda vyndala a uklidila do klece. Zkontrolovala jsem, zda má dostatek vody a jídla, totéž u kocoura Whiteeho. Pak jsem se dooblékla a seběhla dolů do koupelny. Tam jsem se trochu zkulturnila a vyrazila na autobus, který mi jel v 5:05. Do Klatov jsem dorazila po půl šesté, přeběhla jsem silnici od autobusového nádraží na to vlakové, koupila si zpáteční jízdenku (paní v okénku mě neukousla :-D) a nasedla do vlaku směr Klatovy - Plzeň - Praha. Kupé bylo prázdné a tak jsem nervózně očekávala odjezd.

     Přesně v 6:05 jsme vyjeli, když v tom mi napsala Narciska, že nemůže jet se mnou. Byla jsem v šoku a přiznám se, že jsem uvažovala o možnosti útěku, vyskočení z vlaku za jízdy, jen abych nemusela cestovat sama. Pak jsem si však řekla: "Klid! Proboha, jsi dospělá! Tak se tak chovej!" a uklidila jsem se. Když už jsem seděla ve vlaku, tak přece pojedu dál, ať už mě na konci této cesty čeká cokoliv.

     Na Narcisku se nezlobím, ani nemůžu. O jejím důvodu se zde rozepisovat nebudu (je to její osobní důvod), a vlastně se ani nedivím, že nejela. Na jejím místě bych také nikam nejela. Jen doufám, že je všechno už lepší.

     A tak jsem poprvé cestovala úplně sama až do (pro mě) daleké Prahy. Cesta tam ubíhala velmi dobře, jen počasí bylo trochu zamračeně a občas deštivé, ale doufala jsem, že se počasí vyjasní a bude svítit sluníčko. Kdybych tušila, jaké pak bude v Praze vedro, tak jsem si raději měla přát zataženo. :-)

     Na cestě mi dělala společnost nádherná kniha Dívky z Montmartru od Cathy Marie Buchanan.

     Na Hlavní nádraží Praha jsme dorazili načas, kolem 8:45 a já úspěšně vystoupila z vlaku. Na nádraží byla spousta spěchajících lidí, tak jsem je následovala a dorazila z nástupiště k východu. Jen jsem se ještě stavila na WC, abych je pak nemusela někde hledat.

     Cestu na Václavské náměstí by našel i blbec, takže jsem ji našla také, prostě rovnou za nosem a dojdete tam.

     Tak trochu jsem byla nejistá, co s časem, ale nakonec jsem se vůbec nenudila. Nejprve jsem si Václavák obešla ze zhora dolů a po druhé straně zase nahoru. Žádný spěch, pořádně se rozhlédnout, co kde je.

     Dokonce se mi podařilo najít dům, kde před více než dvaceti lety bydlel děda. Vůbec se nezměnil, za to okolí ano. Byla jsem tam naposledy jako malá holka a zjistila jsem, že mé vzpomínky jsou značně zkreslené, jelikož jsem se domnívala, že ta ulice je poblíž koně, ale ona je skoro až v polovině náměstí. Je zajímavé, co si dítě zapamatuje jako orientační bod. Pro mě to byl "kůň" u muzea, jelikož jsme kolem něho chodili. Ale dost nostalgie, jdeme nakupovat.

     Nejdříve jsem zašla do knihkupectví Kanzelsberger, které máme sice také v Klatovech, ale tohle je větší. Tolik knih, byla jsem v sedmém nebi a procházela se mezi policemi. Nakonec jsem si koupila 2 knihy - Paní Bovaryová (Gustave Flaubert) a Dalajlamova kočka a umění příst (David Michie) - s jedním pohledem Prahy.

     Poté jsem vyrazila dolů po náměstí, vlevo do ulice 28. října a Národní (navazují na sebe), až jsem odbočila do ulice Spálená, kde jsou Levné knihy. Někdo by jistě našel kratší cestu, ale já potřebovala co nejjednodušší, abych se neztratila. V Levných knihách bylo narváno, ale také tam byla spousta zajímavých knih za bezva ceny. Koupila jsem si 2 knihy - Jindřich V. (William Shakespeare) a Volejem i peřejemi (Zdeněk Šmíd), obě za 29 Kč.

     Stejnou cestou jsem šla zase zpátky na Václavák, jen jsem neodolala a koupila si točenou zmrzlinu s borůvko-vanilkovou příchutí. Byla výborná.

     Palác knih Neoluxor jsem musela také navštívit. Všichni knižní blogeři o něm neustále básní a vychvalují ho až do nebe, tak jsem tam dorazila. Nevím, jestli je to tím, že tam obvykle chodí po dvojicích nebo po skupinkách na srazech, ale pro mě to bylo příliš velké. Necítila jsem se tam příliš dobře, přestože mně oči přecházeli z toho množství knih a jiných věcí. Asi je to tím, že jsem z Klatov zvyklá na maličká knihkupectví a Neoluxor byl pro mě obrovské monstrum.

     Lidí tu nebylo zase tolik, takže jsem měla klid na procházení po patrech. Koupila jsem si 2 knihy - Zelená míle (Stephen King) a Smrt pana fotografa (Dana Kovaľová) - k tomu několik pohlednic a knižních záložek, které byly překvapivě dost levné.

     Ještě jsem měla čas, a tak jsem si Václavák obešla ještě jednou. Nohy mě bolely jako čert, ale ještě jsem zašla do knihkupectví Academia, kde jsem neodolala a koupila si dvě knihy z filmové edice - Karlík a továrna na čokoládu (Roald Dahl) a Vzpomínky na Afriku (Karen Blixen).

     Na nádraží jsem to vzala kolem Prašné brány, Obecního domu a Národní banky, uličkami až kolem synagogy a tradá na nádraží. Měla jsem ještě čas, tak jsem si koupila pití a nanuk. V chládku budovy odpočívala. Ani by mě nenapadalo se slunit venku na sluníčku, ty lidi jsou blázni.

     Za celý den jsem snědla jen dvoje sušenky Bebe Dobré ráno (což byla i má snídaně) a vypila dva litry tekutin. Ale bylo mi fajn. Za 8 knih, nějaké pohledy a záložky jsem celkem utratila 1200 Kč.

     Trochu jsem měla obavy, že nenajdu nástupiště nebo nastoupím do špatného vlaku, ale vše se podařilo (s malou SMS nápovědou od mé kamarádky L., s kterou jsem celý den psala) a já už zase seděla ve vlaku směr Praha - Plzeň - Klatovy. Vyjeli jsme v 15:15 a plánovaný příjezd do Klatov byl 17:50, jenže kousek před Plzní došlo k nějakým technické poruše a my jsme tam zůstali trčet. Průvodčí sice slibovali zdržení 15 - 20 minut, ale nakonec jsme tam stáli 45 minut. Do Plzně jsme nakonec dorazili a zůstali tam stát ještě dalších 10 minut. Z Plzně jsme vyjížděli v 17:50, tedy v době, kdy jsem měla už být v Klatovech. Naštěstí jsme tátovi psala, aby pro mě přijel později, jinak by na mě čekal pořádně dlouho.

     Jen je zajímavé, že do té "nehody" průvodčí kontrolovali lístky každou zastávku, ale od té doby se po nich slehla země. Nakonec jsme do Klatov na nádraží dorazili až v 18:50, tedy pouze s hodinovým zpožděním. Ach, ty české rychlíky.

     Rozhodně této cesty do Prahy nelituji, přestože mi je líto, že jsem nepoznala Narcisku, s kterou si dopisuji a znám její blog. Vlastně jsem ráda, že napsala, že nejede, až když jsem byla na cestě, jinak bych nikam nejela a připravila bych se o tento zážitek, na který nezapomenu.

     P. S. Úmyslně jsem vynechala jednu návštěvu, protože jsem chtěla psát o pěkných věcech a ne těch smutných. Tak promiňte za zkreslení vyprávění. I když pochybuji, že to kdokoliv dočetl až sem. :-)