Služba v pekle - 3. kapitola

3. kapitola

Karolína se vykoupala a osušila do připraveného plátna, sedla si k zrcadlu a snažila se rozčesat vlasy. Nešlo to, tak vzala do ruky nůžky a začala odstříhávat zacuchané chuchvalce vlasů, zbytek už šel docela rozčesat. Některé prameny nyní měla kratší a jiné delší, ale přesto ji většina vlasů sahala až k pasu. Uvědomila si, že by ji takhle čistou a učesanou mohl někdo poznat, tak vzala dvě stužky a upletla si dva copy. Nyní vypadala jako nějaká vesnická holka, a to jí vyhovovalo. Oblékla si skromné šaty a přes ně si vzala zástěru. Ještě jednou si zhodnotila vzhled v zrcadle a skutečně vypadala jako nějaká služka. Povzdychla si. Už není princezna, ale kuchařka v pekle. Minulost je pryč… sama to tak přece chtěla.

Vyšla s komůrky a obhlédla si kuchyň, která byla pořádně zaprášená. Povzdechla si, vzala vědro s vodou, hadr a šla uklízet svinčík. Pak ještě vysmýčila jídelnu, to jí zabralo také dost času, protože tam byla pořádná vrstva sazí a prachu.

Začalo jí kručet v břiše, proto nakoukla do spižírny, kde toho k snědku moc nebylo. Našla tu jen cibuli, kousek masa a nějaké koření, pak ještě droždí, mouku, vejce a povidla. Karolínu hned napadlo, co by z toho šlo uvařit a upéct.

Oloupala cibuli, nakrájela a osmahla jí na sádle, přidala mletou papriku a nakrájené maso, zalila kotlík vodou a nechala povařit. Pak dala na val droždí, mouku, vejce, cukr, špetku soli a vodu, vše smíchala a vypracovala těsto, které nechala vykynout. Do několika pekáčů vytvořila povidlové buchty a dala do pece. Ve spižírně nakonec objevila i chleba, který nakrájela na krajíce. V kotlíku se maso uvařilo docela rychle, a tak ochutila guláš a zahustila jíškou z mouky.

...

Ještě guláš v kotlíku míchala, když se v kuchyni objevil Hubert.

"Co to tady tak krásně voní?" vyptával se zvědavě s úsměvem na tváři.

"Vařím guláš a… můžeš se mi podívat do pece?" řekla Karolína a dál míchala, pak oheň pod kotlem uhasila. Guláš byl hotov a až teď se konečně otočila k Hubertovi.

"Buchty! A jak voní!" vyhrkl ze sebe čert a podíval se na Karolínu. Strnul a překvapeně se díval na ni.

"Co je?" podivila se Karolína.

"Vypadáš jinak než předtím. Sluší ti to. Jsi krásná," vysoukal ze sebe Hubert.

"Děkuji za pochvalu. Můžeš zavolat ostatní čerty? Oběd je hotový," řekla a obrátila se ke kotlíku.

...

Za chvíli se do jídelny nahrnuli čerti a byli překvapeni tou vůní. Na to už odvykli, ale rádi si zase zvyknou. Karolína každému nalila guláš a dala chleba, pak ještě dostali buchty, které jim moc chutnaly.

"Lucifer s vámi nejí?" podivila se Karolína, když podávala Lojzovi misku s obědem.

"Ten? Ne! Tomu vaří Šklebak. Lucifer skoro neopouští svůj kvartýr, takže my od něj máme docela pokoj a za to jsme moc rádi," vysvětlil jí Lojza.

"Aha. To je dobře," řekla Karolína a oddychla si.

"Copak, nemáš ho ráda?" podivil se Lojza.

"Nevím, asi mi není příjemný," řekla a doufala, že Lojza nepozná, že lže. Nechtěla se s ním setkat, protože nechce riskovat, že by jí mohl poznat a vrátit Pykotovi.

"Nejspíš se s ním ani nesetkáš. A popravdě asi to bude i lepší," řekl Lojza.

"Proč?" divila se Karolína.

"Kdyby se dozvěděl, jak vypadáš, asi by tě vyhnal. Podezříval by nás, že se s tebou pelešíme. Prostě jsi moc hezké děvče," vysvětlil jí Lojza.

"Jo, skoro jako nějaká princezna," přitakal jeden vypelichaný čert, který stál za Lojzou a čekal na jídlo.

"Ne, jsem jen obyčejná vesnická holka, nic víc," řekla rychle Karolína. "A jak se mu mám vyhnout?"

"Zůstávej především tady a moc se neukazuj pod jeho balkonem a mělo by to být v pořádku," odpověděl jí Hubert.

" Dobrá tedy, já se teď půjdu trochu prospat, jsem ještě unavená," řekla a usmála se na přátelské čerty.

"Jistě, odpočiň si," řekl Hubert a dojedl buchtu.

Ostatní čerti jí ještě poděkovali na výborný oběd a ona zamířila do své komůrky, nádobí umyje až pak. Lehla si na postel a brzy už neslyšela hluk z jídelny, ponořila se do blahodárného spánku.

...

Za pár hodin jí probudilo zaklepání. Trhla sebou, ale pak řekla: "Dále." Do komůrky vešel Hubert.

"Nepotřebuješ něco?" zeptal se starostlivě.

"Já? Spíše bych se měla ptát já tebe, ne? Já jsem tady vaše služka," podivila se Karolína.

"Jo, to asi jo," řekl Hubert a začervenal se.

"Božínku, já jsem zaspala a neudělala čertům večeři!" vykřikla polekaně a vyskočila na nohy.

"Klid, čerti se pořádně naspali u oběda a je jasné, že jsi ještě unavená. Jen se klidně prospi a vstaň až ráno," uklidňoval jí Hubert, a tak si Karolína zase sedla na lůžko.

"Aha, ty sis určitě přišel pro kabát. Tady je a děkuji za zapůjčení," řekla a podala mu jeho starý kabát.

"Díky, ale nechtěl jsem tě rušit," vysoukal ze sebe omluvně.

"Ty mě nerušíš. Jsi milý čert a velmi přátelský. Jsem ráda v tvojí přítomnosti," přiznala po pravdě Karolína.

"Díky," řekl Hubert a červenal se ještě více.

"Já musím ještě umýt a uklidit nádobí," řekla Karolína a vyskočila z postele. Společně šli do kuchyně, kde se jí Hubert nabídl, že jí pomůže utírat nádobí a ona to přijala. Pracovalo se jim společně velmi dobře a brzy byli hotovi.

...

Následující den se Karolína probudila ještě před svítáním. Hned se oblékla a šla do kuchyně připravit snídani pro čerty, tedy chleba s hořčicí a kouskem sušeného masa. Prý to čerti mají rádi, to jí předešlý večer prozradil Hubert. I ona to zkusila ochutnat a nechutnalo to tak špatně, jak předpokládala.

Náhle se do jídelny vřítilo pět rozštěkaných černých hafanů, docela z nich šel strach a Karolína se jich pochopitelně lekla. Když ale viděla, že olizují zbytky od oběda, došlo jí, že mají hlad.

Nakrájela chleba, namazala ho hořčicí a dala kousek tomu, co byl nejblíže. Dávala mu to opatrně a jen doufala, že jí neukousne ruku. Hafan to však jen zhltnul a olízl se. Karolína se usmála a rozdala jim i ostatním kousky chleba. Hafani ji obstoupili a všechno snědli.

"Vy jste ale hladoví! Dávají vám vůbec najíst?" říkala jim a hladila jednu hlavu za druhou. Občas jí nějaká oblízla ruku.

"Zbláznila ses?" ozval se vyděšeně Lojza, který stál ve dveřích a vše sledoval.

"Co jsem udělala?" zeptala se udiveně Karolína a psi mezitím odběhli pryč z jídelny.

"Ty psi patří Luciferovi! Nikdo se jich nesmí ani dotknout, natož krmit! O ně se stará výhradně jen Lucifer osobně. Ten, kdo by to porušil, čeká trest," vysvětlil jí ustrašeně Lojza.

"Aha, to jsem nevěděla. Řekneš to někomu?" řekla Karolína a hodila po Lojzovi smutný pohled.

"Ne, nejsem blázen, ale už to nedělej!" řekl jen a rozhlédl se po kuchyni. "Už je snídaně?"

Karolína se jen usmála a přinesla mu snídani, tedy chleba s hořčicí a s kouskem masa.

"Tady máš. Snad ti to bude chutnat." řekla mile.

"Hmm, tohle mám moc rád a myslím, že od tebe mi bude chutnat všechno. Jsi výborná kuchařka," pochválil jí a pustil se do jídla.

Pomalu se začali courat jednotlivě čerti na snídani a všichni si pochvalovali, jak je to výborné. Karolína byla ráda, že jim chutná a šla do kuchyně.

...

Odpoledne se za ní stavil Hubert, od rána byl venku na světě a až nyní se vrátil, tak mu trochu vyhládlo.

"Já mám takový hlad, že sním naprosto všechno. Dáš mi něco, Karolíno?" řekl jí mile.

"Jistě, jen chvilku vydrž," řekla Karolína a zmizela v kuchyni. Za okamžik se vrátila s talířem brambor a pečeným masem.

"Tohle jsem ti schovala od oběda, ostatní čerchmanti by to všechno zbaštili. Divila jsem se, že jsi nedorazil na snídani ani na oběd," řekla, zatímco on se začal hladově cpát brambory.

"To víš, byl jsem nahoře pro hříšníka a vrátil jsem se až teď. Je to výborné," vysvětlil jí a jedl dál.

Chvíli tam s ním seděla a pozorovala ho, jak do sebe hází jídlo a spokojeně si pomlaskává. Byla ráda, že mu chutná, byl jejím přítelem, tedy jestli to mohla takhle nazvat.

"Potřebovala bych tvaroh, ale nevím, komu mám říct. Chci dělat tvarohové buchty," řekla Karolína.

"To je skvělý nápad, ty si dám hrozně rád, ale Lojza má radši povidlový. Napiš to na kousek pergamenu a dej mi to, já to předám Bohoušovi. To je čert, který ti bude obstarávat zásoby a věci na vaření. Pak ho sem za tebou pošlu, abyste se domluvili, co a jak," vysvětlil jí Hubert.

Karolína vzala kousek pergamenu a napsala pár věcí, které nutně potřebuje a podala to Hubertovi. Ten si seznam prohlédl a poznamenal, že to nebude problém. Pak se ale zarazil.

"Ty umíš psát?" podivil se.

Karolína se také zarazila a uvědomila si, že udělala velkou chybu, většina chudých lidí psát neumí, tak honem něco vymýšlela.

"Jo, umím. Starý kněz ve vesnici mě potají naučil číst a psát," vyhrkla ze sebe po chvíli a doufala, že tomu Hubert uvěří.

"Aha, tak to potom jo. To je dobře, že jsi vzdělaná. Kdyby ses nudila, tak ti můžu přinést nějaké knížky na čtení," řekl a dojedl poslední kousek bramboru.

"Děkuji, ale to nebude nutné. Nemám moc času se nudit," řekla Karolína a usmála se na něho. "Kde vlastně berete zásoby do kuchyně? Tohle všechno nemůžete přece krást, ne?" podivila se za okamžik.

"Krást?! Čerti nekradou!!" vykřikl rozčileně Hubert a zvedl se ze židle.

"Promiň, nechtěla jsme tě urazit. Jen jsem se zeptala," omlouvala se a uklidňovala čerta.

"My nekrademe! Máme dohodu s králem Olbrachtem, ten vládne království Katat. Takže můžeme lovit v jeho lesích a taky obchodujeme s nedalekým statkem a mlýnem, tak nám nic nechybí," vysvětloval jí Hubert.

"To jste si to moc dobře zařídili, velice šikovné," řekla obdivně Karolína a uklidila ze stolu nádobí po Hubertovi.

"Ještě se tě chci zeptat, Karolíno. Umíš šít?" vyhrkl ze sebe Hubert.

"Trochu ano, určitě nějakou díru zašít zvládnu. Tak co mám spravit?" řekla mile.

"Kabát, natrhla se mi kapsa," řekl Hubert a podal jí svůj starý kabát. Karolína našla jehlu s nití a přišila mu kapsu.

"Jsi moc šikovná a hodná, Karolíno," řekl jí Hubert a pousmál se na ní.

"Ano, já vím," řekla jen a vrátila mu kabát. Pak šla do kuchyně připravovat večeři. Něco jí hřálo u srdce, jen ještě nevěděla, co to je.