Výlet za Maglaiz
S Maglaiz
jsme se prozatím znaly pouze přes blog a dopisování formou dopisů a
pohlednic, loni nám setkání nevyšlo kvůli mně, ale letos jsem si to
nechtěla za žádnou cenu nechat ujít. I když je to takové divné, někoho
znáte pouze přes počítač nebo dopisní papír a najednou stojí před vámi.
Možná je to jen můj problém s osobními setkáními (všeobecně nesnáším
jakékoliv seznamování, ale naživo je to ještě horší). Byla jsem
vyklepaná a nervózní, ale taky jsem se hrozně těšila, až tu milou osůbku
poznám.
Přes facebook jsme se dohodly, kdy by se
mi to hodilo a já v sobotu 17. října vyrazila ráno na vlak. Můj kocour
Whitee se tvářil divně a asi přemýšlel, zda doopravdy myslím vážně to,
že bude v pokoji sám a celý den zavřený. Ale měl smůlu, přibouchla jsem
mu dveře před nosem a šla na vlak. Jelo mi to 6,06, takže všude byla tma
jak v pytli. Jelikož jsem trochu nestíhala, tak jsem si musela
přichvátnout a ono když jdete přes temný park, kde je po dešti bláto,
tak je to ideální procházka. :-) Vlak jsem naštěstí stihla a pohodlně se
usadila v rychlíku, jen mi bylo trochu líto, že nebyl kupéčkový. Cestu
mi zpříjemňoval dr. Hannibal Lecter v knize Mlčení jehňátek, takže jsem
se začetla a vůbec nevnímala mumraj ve vlaku. Tedy pouze do Plzně,
protože tam nastoupila nějaká školka, takže celý vagon byl plný věčně
žvanivých dětí. Hrůza, ale zato jsem se dozvěděla, jak se pozná tunel.
:-)
Abych
to trochu osvětlila, děcka sice jela až do Prahy, ale při každé
zastávce byla připravená vystupovat, takže jedna z vychovatelek (či
učitelek) jim vysvětlila, že se bude vystupovat až po tunelu. A jeden
chytrý chlapeček se hned dotazoval, jak se pozná tunel. Paní odpověděla,
že bude tma. A tak chlapeček hlídal a po každé, když jsme podjížděli
nějaký most, tak zakřičel TUNEL a honem na sebe cpal bundu. :-)
No,
a když jsme se blížili na hlavní nádraží, tak se konečně dlouhého
tunelu dočkal, ale chlapeček měl problém s tím, že ten tunel nevidí,
protože je venku tma. A pak se dotazoval, jak má vlastně vidět tmu. Což je dosti filozofická otázka, ale to jsem odbočila. Raději se vrátíme k mému výletu.
Na Hlavní nádraží jsem dorazila před
devátou a vyrazila směr Václavské náměstí, kde jsem měla s Maglaiz sraz u
"koně". Už tam čekala a poznaly jsme se na první pohled. Přiznám se, že
jsem z ní měla ještě větší radost, než jsem plánovala. A víte proč?
Samozřejmě je milá, skvělá, přátelská a skvěle se s ní povídá, ale taky
je o chlup menší než já. :-D Konečně znám někoho, kdo je menší. Vím, že
je to trapné, ale oni jsou všichni známí vyšší a já jsem vždycky ta
malá. Jenže s Maglaiz jsme skoro stejně velké, takže jsme byly malé dvě a
to se pak člověk cítí o dost lépe.
Vyrazily
jsme dolů po Václaváku a zašly do Levných knih. Povídaly si o všem
možném a bylo to fajn. Pak už jsem denní program nechala na Maglaiz a
ona si na nás vymyslela kulturní vložku, a to výstavu Baroko v Čechách,
která je k vidění ve Schwarzenberském paláci vedle Pražského hradu. Jely
jsme tramvají, kde byl boj se dostat dovnitř, píchnout si jízdenky byl
nadlidský výkon a málem jsme se nedostaly ani ven. Fuj, ale ta pražská
MHD je naprosto šílená.
Čekala
nás cesta do kopce, a po menším zmatení jsme našly schody k hradu.
Nevíte někdo, proč ten hrad nemohli postavit někde u Vltavy? Kdo má
šlapat ten kopec. Ano, ano, co se týče sportovního výkonu, tak jsem
nepodala zrovna nejlepší výsledek a za to se vážně omlouvám. Ale
nespěchaly jsme, tak byl čas se také pokochat výhledem na město nebo
Petřín. Maglaiz mi vždy k nějaké památce něco pověděla, takže jsem měla
prohlídku i s výkladem, až jsem se trochu zastyděla, že toho tolik
nevím. A to jsem kdysi s dědou obcházela kdejakou památku. No nic, ach
ta moje hlava děravá. :-)
U Hradu byl nával, turisti se tam
tísnili u brány nebo na vyhlídce. Červené trenky jsme neviděli. :-D Po
prokličkování mezi houfy lidí jsme konečně stanuly před Schwarzenberským
palácem. Je to rozhodně nádherná budova a uvnitř je ještě hezčí. Po
zakoupení vstupenek jsme se pustily do prohlídky soch, malířských
pláten, šperků, vějířů i látek. Zbrojnici jsme vzaly hopem, jelikož ani
jednu z nás to příliš nebere.
Přiznám
se, že největší radost jsem měla ze šperků (zamilovala jsem si diamanty
- nádherně se lesknou) :-) a šatů, které jsem si prohlížela bystrým
okem dámské krejčové. Byly úchvatně zpracované, až by člověk nevěřil, že
se to všechno šilo v ruce. Ale samozřejmě i obrazy ve druhém patře byly
nádherné. Mohla bych se na ně dívat klidně celé hodiny, abych
zaznamenala každičký detail. A rozhodně děkuji Maglaiz za skvělé
připomínky k dílům, s ní jako by ta prohlídka nabrala nový rozměr.
Neprošly
jsme to celé, už jsme byly unavené a taky jsme si chtěly ne chvíli
posadit a jen tak klábosit. Jen ještě musím vzpomenout na šílený výtah,
co tam mají. Je prosklený a plocha před výtahem je taky průhledná, takže
vidíte až do sklepa. Mají štěstí, že ten výtah má normální neprůhledné
dno, jinak bych do něj asi nevlezla. Já nemůžu jít po něčem, co je ze
skla. Takže jsem předvedla trochu panického strachu, ale zvládla jsem
to. Ano, zase další ostuda.
Venku na dvoře byla kavárna se stolečky
venku, tak jsme se posadily a Maglaiz mě pozvala na něco dobrého. Obě
jsme si pochutnaly na výborné horké čokoládě a já si dala švestkový
koláč, Maglaiz muffin. Kupodivu to nebylo zase tak drahé, jak jsme
očekávaly. Povídaly jsme si, já jí předala dárek k narozeninám, které
bude mít v listopadu a od Maglaiz jsem dostala objemný sáček se sušenými
jablíčky. Křížaly vážně zbožňuji, takže mi udělala obrovskou radost.
Moc děkuji za ně.
No,
a po půl druhé jsme vyrazily na tramvaj, trochu se prošly a nakonec
nastal čas se rozloučit. Vážně to bylo milé setkání, které si kdykoliv
ráda zopakuji. Je velká škoda, že každá bydlíme úplně někde jinde. Mohu
jen doufat, že jsem udělala stejně dobrý dojem, jako Maglaiz udělala na
mě.
Mě
už čekala jen cesta přes Václavák na Hlavní nádraží, kde jsem zaběhla
do knihkupectví koupit několik pražských pohlednic. K tomu jsem
přihodila Malé ženy a ve slevě jsem objevila knihu V každém okamžiku šik,
která byla zlevněná na polovinu jen proto, že má trošku naražený jeden
roh. Už jsem nad delší dobu uvažovala, takže jsem si nenechala tuto
příležitost uniknout. :-) Já vím, jsem hrozná. Ale co se týče knih, tak
si nedovedu pomoct.
Vlak mi jel v
15,14, trošku jsem hledala nástupiště, ale našla a nastoupila do
správného vlaku. Zase byl bez kupéček, ale co se dá dělat. Zpátky jsem
si chvíli četla, ale už jsem byla nějaká unavená, takže jsem také
koukala z okna a snažila se neusnout. Výlet mi skončil v 17,52, když
jsme dorazili do Klatov a já se prošla přes město do bytu, kde už na mě
netrpělivě čekal kocour Whitee a fretka Todd, který se okamžitě
dožadoval vypuštění klece a masíčka k jídlu.
Byl to úžasný výlet a ještě skvělejší
setkání, ale vážně jsem byla utahaná. Takže jsem se podívala na Mlčení
jehňátek v televizi a po půlnoci si šla lehnout.
Doufám, že jsem nikoho neuspala, a pokud jste dočetli až sem, tak vám tleskám.
Komentáře
Okomentovat