První výlet do Zakazaného lesa

Je čas přidat nějaký dojmový článek z mého studia v Bradavicích (Hogwars.cz). Do budoucna se chystám rozepsat například o průběhu výuky. Tentokrát si můžete přečíst, jak proběhl můj první výlet do Zakázaného lesa.

     V úterý 16. února jsme po menším odložení konečně vyrazily na první výlet do Zakázaného lesa. Byly jsme malá skupina ženského pohlaví, se mnou tři studentky Havraspáru, dozor Eleanor Blackfoot a lesní průvodkyně Jostein Lauierová. Jako nováček jsem pochopitelně byla dost nervózní, protože o Zakázaném lese jsem toho už hodně slyšela, navíc se tam šlo za tmy, což na odvaze nepřidá.

     Nejdříve jsme se sešly na mýtině u brány, kterou lemovaly strážné ohně a okolo byly kůly s hlavami. Pro bližší zkoumání jsem neměla odvahu, takže jsem se spokojila se slovy slečny lesnice, že to jsou hlavy těch, kteří v lese zabloudili. Toto prohlášení nás samozřejmě přesvědčilo, že nebudeme dělat blbiny a hlavně se musíme držet skupinky.

     Les byl temný a okolo se ozývaly všelijaké zvuky, které naháněly strach i těm odvážnějších z nás. Neustále jsme se rozhlížely a ostražitě kontrolovaly okolí. Co kdyby na nás něco vyskočilo? Cestou nám lesní průvodkyně vyprávěla všelijaké zajímavosti, které bychom měly o lese vědět. Obezřetnost byla na místě, protože každou chvíli hrozilo někomu zakopnutí.

     První zastávka pro nás byl Les duchů. Velmi strašidelné místo, které bych na svém prvním výletě raději vynechala, ale když už jsme tam byly, tak jsme se rozhlédly. Chlad, plíživé stíny mezi stromy a nepříjemný pocit mrazení v zádech, to přesně vystihuje atmosféru tohoto místa. A pak najednou BAF! Před námi stál duch v celé své kráse a stejně rychle zase zmizel. Tento hororový okamžik jsme musely všechny studentky chvíli rozdýchat, protože to bylo vážně děsivé. Aby nás slečna průvodkyně navnadila, že se nemáme čeho bát, tak nám prozradila, že pro nás má překvapení. Leknutí jsme tedy přežily a společně vyrazily po cestě dál.

     Brzy jsme byly všechny skutečně okouzleny, protože na nás čekal Posvátný háj plný květů, jarní vůně, barev a ptáčků. Jestli jsem si někdy představovala ráj, tak přesně takto. Došly jsme až na palouček, kde slečna lesnice zapískala a z lesa vyšli dva jednorožci. To byla nádhera! A dokonce jsme si je mohly pohladit. Jednorožci jsou prostě úžasní tvorové, které i vystrašeným dětem dodají klid do duše.

     Okamžiky plné krásy ovšem překazil zlověstný dusot kopyt ozývající se z lesa. Jednorožci vyplašeně odběhli pryč a naše skupinka zůstala stát na paloučku. Zvuky se přibližovaly, až se mezi stromy objevil běžící kentaur s lukem, který mířil přímo k nám. Obavy a neklid rozvířil naše řady, ale naštěstí se ukázalo, že je to kentaur Reane, který se zná s naší průvodkyní. Dosti se nám ulevilo, že to docela příjemný chlapík. Prvotní radost z překvapivého shledání ovšem vystřídaly obavy, protože kentaur Reane nás nabádal, abychom se raději vrátily na hrad, prý to pro nás bude bezpečnější.

     A tak jsme se zrychleným krokem vydaly zpátky, jenže nebezpečí bylo příliš blízko, proto slečna lesnice vyndala z kapsy jo-jo. Udiveně jsme se na to podívaly, ale bylo to přenášedlo. Všechny jsme se ho dotkly a letěly. To bylo vzrušující a nádherné! A pak naše skupinka sebou plácla o zem, až mě dosti bolela má sedací část těla. Byly jsme u brány, a tak nastal čas rozloučení a návratu do hradu.

     Výlet to byl skvělý, dobrodružný, napínavý i poučný. Klidně bych si ho někdy znovu zopakovala.

Tento vzpomínkový výtvor byl vytvořen na seminář "Formulace vzpomínek" pod mým kouzelnickým jménem Cesmína Hardy.