Vodní píseň

Sedím na břehu řeky a pozoruji vodu, která šplouchá, převaluje se a čeří se u kraje, kde vzniká pěna. Vždy jsem se na vodu mohla dívat celé hodiny a nevnímat okolí, a tak ani nevím, kolik času už uplynulo. Minuta, hodina, den? Svůj pohled upínám do vodního živlu a ztrácím se v něm. Někdy mám pocit, že voda je tou nejmocnější silou, která kdy utvářela svět. Naberu do ruky trochu vody a cítím její moc, jenž mi uniká mezi prsty. Vlnky a vlny tančí do neslyšící hudby a já nemohu odtrhnout zrak od té nádherné podívané. Voda je tak hluboká a prudká, že by mě dokázala celou pohltit, až mě napadá, že si nepřeji nic jiného, než s vodou splynout.

     Položím se na břeh do trávy, kde začíná kvést barevné kvítí. Zavřu oči a poslouchám šum řeky a přírody kolem. Na první pohled je tu klid a mír, ale když se pořádně zaposloucháte, tak uslyšíte rozbouřenou řeku, která se dere krajinou. Ptáci zpívají, vítr si pohrává s větvemi, které se teprve probouzejí k životu, a brzy bude opět slyšet šum listů. Zatím tu ovšem převládá zvuk vody, jenž mě k sobě volá. Zdá se mi to, nebo doopravdy slyším zpěv vodní žínky, která mě vyzývá, ať vstoupím do říše řeky?

     Otevřu oči, cítím takový smutek, jako bych se už nikdy neměla smát. Jsem sama, a kdybych zmizela, tak si toho nikdo ani nepovšimne. Pláču, nevím proč. Nedokážu se z ničeho radovat a cítím chlad.

     Stojím na břehu a dívám se do vody, která jako by natahovala ruku, abych to měla snazší. Stáhnu si z ramen plášť a vítr se opře do mé postavy oděné do jednoduchých šatů bílé barvy. Už vím, co mám dělat a nechápu, proč jsem s tím tak dlouho otálela. Slyším svou vodní píseň a jsem klidná jako nikdy. Je čas odejít a konečně splynout s vodním živlem, která mě celý ten čas volal k sobě.

     Bosými chodidly vkročím do vody. Je chladná, ale brzy se mi zdá, že spíše hřeje. Stojím u břehu a prsty se dotýkám větví, které sem proud nasunul. Řeka rozevře svou náruč a já pokračuji dál do jejího proudu. Čas jako by zastavil vlny a já se položím na hladinu, stejně jako bych se připravovala jít spát, ale já vím, že až nyní budu konečně žít. Dlouhé rozpuštěné vlasy se mi pohybují okolo hlavy. Pak mě proud strhne do středu řeky a unáší mě po hladině. Vlny mě hladí po celém těle. Šaty se mi lepí na tělo a těžknou. Voda se rozestoupí, abych se mohla vnořit do její hlubiny. Jsem pod hladinou a proud ovládá mé tělo, stahuje mě stále níž, a já sleduji, jak můj poslední výdech starého života míří v podobě bublinek ke světlu nahoře na hladině. Klesám ke dnu, zavírám oči a jsou svobodná.

     Řeka plyne dál krajinou, voda šplouchá a u břehu se tvoří pěna. Místem doznívají poslední tóny vodní písně sebevraha…