Já a knihy

Jsem knihomil a zároveň knihomol, který bez knihy málokdy vychází z domu. Před pár lety jsem během jednoho roku přečetla skoro dvě stě knih, ale to jsem skoro neustále jen četla a knihy nasávala jako houba. Jelikož mám dnes už také jiné zájmy a povinnosti, tak přečtu měsíčně průměrně šest knih. Někdy mám problém si na čtení najít trochu času, ale například v autobuse a ve vlaku mi kniha nesmí chybět. Doma mám knihovničku přes půl stěny, takže určitě nehrozí, že bych někdy neměla co číst.

     Možná jsem divná, ale čas od času podnikám „knižní“ výlet do Plzně či Prahy. Někdo chodí po památkách, já navštěvuji knihkupectví a antikvariáty. Během procházky mezi regály s knihami si vždy odpočinu a relaxuji, je to, jako bych byla mezi přáteli.

Nevím, jak ostatní knihomily, ale mě vždy prozradí, když vejdu do knihkupectví, antikvariátu či knihovny a jako první se hluboce nadechnu, abych nasála knižní vůni. A když si pak procházím knihy v regálech a najdu některou oblíbenou knihu, tak se usměju a musím si ji potěžkat v ruce. Pohladit hřbet a prohlédnout mé oblíbené pasáže, které znám skoro nazpaměť.

Ale možná bych měla začít od začátku…

     K lásce a úctě ke knihám jsem byla vedena od dětství, když mi máma a starší sestra předčítala dětské knihy, a později jsem se už sama vydávala na dobrodružné cesty s Maxipsem Fíkem, Ferdou Mravencem, Rumcajsem a jinými postavami. Ovšem nejvíce se mi do paměti i srdce zaryla Dášeňka od Karla Čapka. Dostala jsem vydání z roku 1957, které patřilo mé matce, pak sestře a bratrovi, až se kniha dostala do mých rukou. Zvláštní, je to už docela stará kniha a přitom je i dnes ve velmi dobrém stavu. Některé děti do knih čmárají, nebo je dokonce trhají, ale to bych nikdy udělat nemohla. Přijde mi to barbarské a strašlivé. Vždy mi bylo říkáno, že knihy jsou vzácné poklady, a tak se s nimi musí zacházet opatrně. Má knihovnička se časem měnila a vyvíjela, ovšem pár milovaných dětských knih má vždy místo na polici.

     Z pohádek jsem postupně přešla na fantasy, komiksy a dobrodružné knihy. Dodnes si pamatuji, jak jsem hltala Rychlé šípy pod dekou s baterkou v ruce, protože jsem už měla dávno spát, ale příběh byl tak napínavý, že jsem nemohla přestat. Nebo jak jsem napjatě objevovala podmořský svět na palubě ponorky Nautilus a kapitán Nemo se mi zdál jako ten neodvážnější muž na světě.

     Dívčí románky mě v pubertě tak nějak minuly, protože v té době sestra hodně četla historické romance, alias „červená knihovna“, a tak jsem se do nich pustila také. Svým způsobem jsou to pohádky, jen pro dospělé ženy snící o ideálním muži. Pak jsem objevila kouzlo detektivek a thrillerů. Knihy pro dospívající mládež, tzv. „young adult“ jsem objevila až kolem dvaceti let. Také jsem milovala Stmívání a Harryho Pottera, ovšem kouzelnický svět mám ráda stále. Romance pro mládež jsem už opustila, protože se mi stávalo, že jsem se nedokázala vcítit do hlavních postav, které se někdy chovají jako praštění puberťáci, a to již není nic pro mě.

     Ráda objevuji „nové“ věci, a tak jsem se konečně odhodlala k přečtení některých knih z povinné četby. Jak už to bývá, dokud to bylo povinné, tak jsem si sehnala obsahy a knihy nečetla. Nyní zjišťuji, že jsou mezi nimi krásné poklady. Zamilovala jsem si knihy Stařec a moře a Pohyblivý svátek od Ernesta Hemingwaye, nebo Dámu s kaméliemi od Alexandre Dumase mladšího. Ovšem je stále co objevovat. Momentálně jsem propadla kouzlu poezie, především ve formě haiku.

     Na závěr bych použila úryvek z Lolity od Vladimira Nabokova, který dost vystihuje, co pro mě znamenají knihy…

„Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.“

Sepsáno pod mým kouzelnickým jménem Cesmína Hardy jako úkol na Knihomilství.