Dryák ředěný Vltavou

Když jsem v knihovně narazila na tuhle knihu, která jako kniha nevypadá, upoutala mě na první pohled. Ač jsem o ní nic nevěděla, zatoužila jsem si jí přečíst.

     Tahle pražská říční antologie zaujme nejen vzhledem, ale také obsahem, který dala dohromady básnířka Sylva Fischerová a literární kritik Petr A. Bílek. Texty uvnitř spojuje téma řeky a ukazují Prahu jako koncentrovaný dryák, který se ředí Vltavou.

     Básně a jiné útvary v knize jsou od třinácti českých autorů a dvou amerických básníků. Než vznikla tato antologie, tak se pražské náplavce konaly různé literární večery, kde mnohé z těchto básní zaznělo.

     Na konci knihy nechybí medailonky jednotlivých autorů, což oceňuji, protože jsem je až na pár výjimek neznala. Zvláštností je, že jsou básně přeloženy do angličtiny a prezentovány jako „zrcadlové texty“. Takže si čtenář užije nejen zajímavý výběr poezie, ale může se také zdokonalovat v angličtině.

     Rozhodně jde o zajímavý počin, který mě velmi zaujal. Texty doplňují grafické „ilustrace“ a dávají tak knize další umělecký rozměr.

     Některé básně mě oslovily více, jiné méně, ale všechny v sobě mají sílu ducha a myšlenky. Oslavují Vltavu a mají co říci mnohým čtenářům. Mě osobně se kniha moc líbila a ráda se k ní v budoucnu někdy vrátím.

Nad Vltavou plyne stříbřitý opar

(Ewald Murrer)

Hutnými mraky s otisky ptačích pařátků

tiše proplouvají ryby s třpytivými šupinami.

Lodě stoupají spletí čar perokreseb stromů

jako neslyšné páternostery do nebe.

U dna číhá pravěká nestvůra.

Ruce se hřejí na šálcích čaje,

drobky z koláčů křupou pod nohama.

Dívám se z okna a píši báseň.

Někde velice velice daleko

vleče pan Mělník těžkou bednu do schodů.

(str. 38)

V únoru

(Petr Borkovec)

„Táta umíral, v tašce

jsem měl čtyři pstruhy.

Ryby na ledu, když tát umřel.

Vyběhl jsem do mrazu,

vrátil se, hodil tu smrt pod maso,

rostou z toho šedý houby,

vypadají jako václavky.

Moje chytrá žena pálí bordel

po mámě, říká, vem to benzínem,

ještě tenhle měsíc, prosím tě,

nebo to sněz; všichni říkaj,

sněz to, přežer se, zastav se o to.

Prostě se nějak doprav zpátky.“

(str. 102)

Rudé skvrny

(Jáchym Topol)

V tom vedru

záchvaty vzteku vysilovaly

ležel jsem na posteli a u stropu pozoroval rudou skvrnu

na sítnici.

V tom vedru mě dali do malého pokoje

až pod střechou hotelu Opera

u nádraží

abych psal básně.

Slovní cáry válečného zpravodajství:

také o tom že strýček

nakonec vraždil. Kachny i slepice sousedi

se děsili sil

skrytých v jeho duši.

Občas jsem mohl sejít do lesknoucí se

moderní kuchyně hotelu

a zadarmo se napít sodovky.

Po vyleštěné podlaze lezly sviňky

ze sklepů.

V otevřených dveřích mezi škrobenými utěrkami

a háky

visela krvavě červená

nakrojená šunka. Díval jsem se

a pil. Pod okny ne příliš daleko

tekla Vltava. Duchové ve zlaté chvějící se stěně světla

pod vodou

se smáli.

(str. 108)