Pocit je vodítko

Myslím si, že by se lidé měli řídit pocity, nebo jim alespoň trochu naslouchat, protože pocity nám mohou ukázat směr, kudy se vydat. Netvrdím, že je dobré se nechat zmítat pocity a emocemi, hlavně pokud je někdo rozčilený nebo jinak citově nestabilní, tak by se měl hlavně uklidnit. 

     Nevím, jak to chodí u jiných lidí, ale já se naučila svým vnitřním pocitům naslouchat. Jak to nazvat, vnitřní hlas nebo intuice? Prostě to tak cítím a za tím si stojím. Napíšu nějaký příklad z mého života.

     Jsem velký knihomil, takže si knihy vybírám pocity. Prostě chodím v knihovně nebo knihkupectví mezi regály s knihami, přejíždím pohledem z knihy na knihu a něco uvnitř mě zastaví, sáhnu po knize, přečtu si anotaci, prohlédnu přebal, přivoním si ke knize a někdy si přečtu pár řádků. Pokud mě zaujme, tak to cítím a ráda po ní sáhnu, ale pokud na ní můj vnitřní cit nereaguje, tak knihu vrátím do regálu a pokračuji dál. Netvrdím, že by ta kniha byla špatná, to snad ani žádná kniha být nemůže, ale zrovna jsem na ni nebyla připravena. Třeba někdy v budoucnu se k ní vrátím a už budu cítit, že je to ta pravá. Všichni kolem mě se mi smějí za způsob, jakým si knihy vybírám, jen knihovnice a paní prodavačka v knihkupectví pro mě mají pochopení a nechají mě, abych se toulala v uličkách a prohlížela si police. 
     Zvláštní na tom je, že pokud si nějakou knihu vyberu citem, tak je to vždy ta co mi v ten daný moment sedne, ale pokud si jdu vybrat knihu podle toho, že je ta kniha zrovna všemi vychvalovaná, tak mi mnohokrát nesedne. Je to zvláštní, ale vnitřní hlas, nebo cit, či jak to nazvat mě málokdy zklame, ať už jde o výběr knihy nebo jinou situaci v životě.

     Lidé se pořád za něčím ženou, nevnímají ani své okolí, natož aby dokázali vnímat své tělo nebo duši. Uspěchaná doba si vybírá daň, všichni jsou vystresovaní, neumí zastavit a honba za dokonalým životem pokračuje do nekonečna. Jednou možná už budou šťastní, tedy za předpokladu, že to nebudou odkládat až na někdy potom. Taky jsem taková byla, hnala jsem se kupředu, nevnímala přírodu ani svět, až se kolo polámalo… Když člověk zažije nějaký pořádný otřes, tak ho to obvykle přiměje změnit pohled, začít vnímat detaily. 
     Nejsem „sluníčkový“ typ, ale naučila jsem se, krůček po krůčku, zastavit a vnímat krásu okamžiku, nadechnout se a radovat se z maličkostí. Podle mě lidé prostě tak nějak zakrněli a už se nedokáží řídit pocity, nebo alespoň takhle to vnímám já.

Sepsáno pod mým kouzelnickým jménem Cesmína Hardy jako úkol na předmět Fortunace.