Mám OVCE!

Mám OVCE! Sice doteď nechápu, jak jsem tu zkoušku z předmětu „Literární seminář – Poezie“ udělala, ale je to tak. Stal se zázrak a od září už budu student rozšiřujícího studia na škole čar a kouzel v Bradavicích. Co se pro mě změní? Vlastně nic zásadního, dál mohu studovat předměty na škole (alespoň jeden dokončený předmět je povinnost, abych postoupila do dalšího ročníku rozšiřujícího studia) a také mohu dělat zkoušky CKÚ, maximálně čtyři ročně, ale nemusíte mít obavy, že bych byla až takhle aktivní. Ty jsou vlastně něco jako NKÚ, takže se skládají jen z písemné práce.

     Málem bych zapomněla na jednu zásadní věc, a to je „důchod“. Už nepatřím mezi mladší žáky, ale jsem dospělá, a tak měsíčně dostanu od školy něco jako plat. To je rozhodně příjemné, třeba už nebudu neustále bez peněz. :-)

     Tenhle školní rok byl asi stejně podivný jako je dosud rok 2020, vlastně si ze studia nic moc nepamatuji. Začínala jsem plná nadšení a odhodlání být pilnou studentkou. Ehm, ehm. A jak to dopadlo? Z deseti přihlášených předmětů jsem nakonec dokončila jen jeden, a to „Kouzla všedních dnů“ od profesorky Any Dawson. Pohodovější předmět jsem snad ještě nezažila, vlastně „Čtenářství“ a „Knihomilství“, ty byly v minulých letech také super.

     Kouzla všedních dnů je předmět o hledání radosti, štěstí a pohody v běžném životě. Každý den se dějí zázraky, stačí se jen pořádně rozhlédnout a nahlížet na svět srdce. No, tak sluníčkářské to také nebylo, v úkolech se něco dělat muselo, ale moc mě to bavilo. :-D

     Během roku jsem byla skálopevně přesvědčena, že zkoušku OVCE nikdy dělat nebudu a stanu se věčným studentem sedmého ročníku. Jenže člověk míní, život mění. Náhoda spustila reakci, kterou už nešlo zastavit. Profesorka Any Dawson letos učila prvním rokem, a tak byla aktivní. Jelikož sedmý ročník má zkrácenou výuku jen na šest termínů, tak mi sovou poslala výklady ze sedmého a osmého termínu, abych měla podklady k závěrečné eseji a tu mohla odevzdat dřív. Což se stalo, a tak jsem ukončila sedmý ročník a mohla se přihlásit na zkoušku OVCE.

     Předmět „Literární seminář – Poezie“ u profesorky Anseiola Jasmis Rawenclav jsem měla během studií ráda, všechny čtyři ročníky mě vážně bavily. Dozvěděla jsem se mnoho nového o básních a poezii, vyzkoušela různé styly. Dokonce jsem z tohoto předmětu dělala zkoušku NKÚ. A tak mě napadl jako první na zkoušku OVCE. Jenže doba je zvláštní, všechno kolem je nezvyklé a já jsem prostě divná, to jsem ovšem byla vždycky. Daff na tom není zdravotně moc dobře, a tak jsem byla myšlenkami úplně někde jinde. Neomlouvá mě to. Ale prostě jsem to téma „básnická sbírka Paměti bradavického hradu“ nedokázala nijak uchopit.

     Prakticky po čtyřech týdnech jsem měla hromádku papírků s různými útržky básní, veršíky a myšlenkami. Nastal víkend, kdy bylo potřeba to nějak sepsat a odevzdat. Výsledkem byla práce, z které jsem měla prapodivné pocity. Na jednu stranu si za svými verši a básněmi stojím, ale na tu druhou stranu jsem věděla, že to neodpovídá zadání. Nedokázala jsem popsat, to co mi na ní nesedí.

     Komise se skládala ze tří profesorek, a ty mě vlastně zachránily. Díky bohu se mě začaly ptát na básně v mé práci, abych se rozpovídala o tom, co tím chtěl básník říct. Až tehdy, během ústní obhajoby práce, jsem si uvědomila, že ty básně v sobě mají víc ze mě, z mých pocitů, emocí, vzpomínek, mého pohledu na hrad… než aby byly pamětí samotného hradu. V tom byl ten zakopaný pes, prostě jsem v myšlenkách byla s Daff a potřebovala se vypsat. Víte, co je ironie? Že pro mě vlastně ani ta básnická sbírka nebyla důležitá, mě nejvíce záleželo na dvou nepatrných řádcích věnování. A to není pro zkoušku dobré.

     To bych nebyla já, abych se nervově nezhroutila a totálně nezpanikařila. Ta zkouška byla peklo, v jednu chvíli jsem brečela tak moc, že jsem ani neviděla klávesnice. Jo, jsem trémista a přecitlivělá, prostě toho všeho bylo moc a já nevěděla jak dál. Asi bych utekla z učebny, kdyby mě nezachránily otázky profesorek, za což jim vážně děkuji. No, rozhodně tohle byla zkouška, na kterou asi profesorky nezapomenou. Víc se to podobalo rozboru mé osobnosti a psychologické poradně, není zřejmě náhoda, že madam Anseiola učí nejen poezii, ale také psychologii. Přes hodinu to trvalo, ale nakonec jsme se dobraly k nějakému konci. A výsledkem bylo to, že jsem složila zkoušku OVCE. (Možná mi to daly, aby se mě zbavily.)

     Chcete znát známky? Tak z písemné práce: Dobré (tedy 2 a ještě s mínusem), ústní obhajoba písemné práce: Dobré, a třetí část bylo odpovídání na otázky profesorek napříč předmětem: Vynikající (za 1).

     Zkouška OVCE byl nezapomenutelný zážitek, který bych si ovšem už nikdy nechtěla zopakovat. A tím bych ukončila tohle povídání. Pokud někdo dočetl až sem, tak děkuji.

S pozdravem,

Cesmína Hardy.