Domek na vinici – Viola Fischerová

 Občas nechávám výběr knihy na mém vnitřním já, nebo jak to nazvat. Procházím kolem polic v knihovně, občas přejedu prsty po hřbetech knih, někdy zavřu oči a nechám výběr náhodě. Jako by mi kniha sama pošeptala, že si ji mám přečíst. A tak to bylo i s básnickou sbírkou Domek na vinici. Autorku jsem neznala, ani jsem netušila, co od básní čekat. Překvapení někdy přináší ty nejlepší zážitky.

     Básně Violy Fischerové jsou krásné, ale naplněné smutkem, až nostalgickým vzpomínáním. Jednotlivé básně jsou takové fragmenty ze života, vzpomínky na prožitky i ztráty. Často jsem během čtení měla pocit, jako by autorka promlouvala k mrtvým a v básních je třeba na okamžik oživila ve formě myšlenky.

     Sbírka je plná úvah o smrti a životě, mrtvých, duších nebo posmrtném životě. Básně se mi četly lehce, ale byly velmi hutné a často se mi z nich chtělo brečet, jak byly melancholické. Jsou plné symbolů a metafor, chtějí čas na čtení a pozvolna se pročíst až do samého konce. Některé básně jsem četla několikrát po sobě, abych pochopila jejich podstatu. Jako by mezi řádky bylo něco ukryto, co objeví jen vnímavý čtenář.

     Rozhodně se chci k autorce a jejím básním vrátit. Až po dočtení sbírky jsem si o ní začala zjišťovat informace a tohle je poslední kniha Violy Fischerové. Její dílo je protkáno láskou, ale také smutkem a ztrátou, stejně jako byl její nelehký život. Začalo to sbírkou „Zádušní básně za Pavla Buksu“, pokračovalo knihou „Předkonec“ a „Písečné dítě“. O sbírce „Domek na vinici“ autorka řekla: „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“ Což asi samo o sobě mluví o směru jejich básní.

     Jde o výjimečnou poezii, i když nemusí vyhovovat každému. Chce to, se nad básněmi zamýšlet, a hledat smysl v symbolech slov. To může někoho odradit, ale já to beru jako výzvu.

Kameny v zplaněných vinicích

zmizely 

I balvan před prahem 

obrůstá

Ničím ty šlahouny

věčného života na zemi

pro kus bílé skály

která mi svítí 

ze tmy

(str. 13)

 

Ptal ses mě ale

na tu silnici 

Jestli taky cítívám úzkost

když přecházím

Zbývaly ti dva ny

Neslyšela jsem 

co máš na mysli

(str. 22)

 

Kolik jich překročilo

práh mého domku

Odnášeli si –

na očích moře 

nedopsanou knihu 

kulku v srdci 

ukopaného syna 

zastřelenou ženu

Svůj osud

tak blízko 

že ho neviděli

ve dveřích mezi vinicemi

(str. 43)

 

Blížit se k oblačné krajině

zlatá byla dnes její voda v zátoce 

a odlesk barvil 

sněžné hory a pláně

Dlouho čekala v dohledu –

než jsi mi zmizel 

ve tmě

(str. 81)