Cítím sníh

Je Prosinec a po ránu už pořádně mrzne. Jinak ovšem příroda stále připomíná podzim, protože alespoň u nás není po sněhu ani památka. Trávu zdobí jinovatka, která svými krystalky ledu z dálky připomíná poprašek sněhu. Je brzy ráno, kráčím po louce, zachumlaná do šály, aby mi nebyla zima. Labrador Káro pobíhá kolem a všechno pečlivě očichává. V duchu si říkám, že by už mohlo konečně začít sněžit, protože zima bez bílé peřiny v krajině není ta pravá. Asi jsem staromódní, ale mám ráda bílou zimu a z dětství si ještě pamatuji haldy sněhu, které otec ohrabával, aby se dostal do stodoly nebo garáže. Taková zima nebyla hodně dlouho. Rozhlížím se po namrzlé přírodě, mrzne mi nos a už chci jít domů. V tom si uvědomím, že něco cítím. Neznámou vůni, mrazivou a ledově svěží. Zavřu oči a v mysli mi vyskočí jediné slovo: Sníh! Je možné, abych cítila sníh? Zdá se mi to, nebo jsem si jen něco vsugerovala? Náhle si uvědomím, že mi něco zastudělo na tváři. Otevřu oči a sleduji, jak z nebe poletují malé sněhové vločky. Nastavím tvář a vychutnávám si ten okamžik, sníh mi taje na obličeji a zůstávají po něm jen kapičky vody. Padá sníh!

Mé malé útržky vzpomínek,

Cesmína Hardy.