Autobus duchů
Ulice města jsou skoro prázdné, jen sem
tam projede nějaké auto. Blíží se třiadvacátá hodina a většina lidí je
doma. V oknech se až na výjimky nesvítí a svět se pomalu ukládá ke
spánku. Přesto se na ulici vyskytuje pohyb. Jeden stařík venčí své
jezevčíka na zahradě, která se nachází hned vedle zastávky.
Mladý muž spěchá po chodníku k zastávce.
Vzduch je chladný, proto je zabalený do teplého kabátu a snaží se ještě
víc zachumlat do hřejivé šály. Přesto se usmívá, protože v myšlenkách
je ještě stále u své milované, od které právě odešel. Těší se, až se za
ní zítra zase staví. Ale nyní pospíchá domů, aby už byl pryč ze zimy
a mohl si jít lehnout.
Stoupne si na zastávku a čeká, až pojede
autobus. Tře si ruce a lituje, že si nevzal rukavice. Po chvilce se na
konci ulice vynořují světla a mladík se už těší, až si sedne.
„Počkejte si na další,“ promluví náhle
stařík v zahradě, až sebou mladík trhne, jak se lekl. Starého pána si
skrz plot vůbec nevšiml. Změří si ho nechápavým pohledem.
„Proč čekat, když už mi to jede?“ zeptá se udiveně.
„Je to třiadvacítka, do té se nenastupuje,“ pronese stařík tajuplně.
„A proč jako?“ Mladík nic nechápe a raději by už seděl v autobuse, protože z toho staříka je nervózní.
„Je pátek třináctého, jen v tento den
jede třiadvacítka. Kdo nastoupí, toho už nikdo nikdy neuvidí!“ vykřikne
stařík a zalomcuje s plotem. Mladík uskočí stranou a vyděšeně se na dědu
dívá.
Autobus mezitím dojel až k zastávce.
Zastavil, ale dveře se neotevřely. Mladík se na autobus podívá. Je na
něm něco zvláštního. Okna má zamlžená, takže uvnitř lze rozeznat jen
obrysy postav, které sedí uvnitř autobusu, některé i stojí. Podivně se
naklánějí, jako by si mezi sebou něco povídali. Ulice je nepřirozeně
tichá. Mladík stojí na zastávce a váhavě udělá krok k autobusu.
„Počkejte na další!“ vykřikne stařík a v jeho hlase zní zoufalství.
Mladík se lekne a vrhne se ke dveřím.
Ten děda je vážně cvok, pomyslí si. Ohlédne se po něm a automaticky
začne nastupovat, aniž by ze staříka spustil pohled. Až když ucítí silný
zápach, tak se otočí na řidiče, nebo na to, co z něho zbylo. Autobus je
plný polorozpadlých těl, která jsou však živá. Mrtvoly sedí na
sedadlech, jiné postávají a všichni se dívají jeho směrem. Řidič se
rozchechtá a zavře dveře dřív, než mladík může vyběhnout ven. Ten jen
narazí do skla a párkrát na něj zabuší, jak chce ven. Ale to už ho
přízraky táhnout a posazují na sedadlo. Autobus se rozjede a zmizí
v mlze, která se zničehonic objevila.
„Takže další oběť autobusu duchů. Proč
mě nikdo neposlouchá?“ promluví do tmy zlomeným hlasem stařík. Pomalu
dojde k domu. Snažil se varovat už mnoho lidí, ale všichni ho mají za
blázna.
Byl ještě dítě, když se v ulici
porouchal autobus s číslem dvacet tři. Nikdo neví, co se stalo, ale
začal hořet a nikdo se nedostal ven. Všichni zemřeli, ale klid nenašli.
Od té doby se autobus zjevuje v téhle ulici vždy v pátek třináctého ve
třiadvacet hodin. Někdy jen projede, ale pokud někdo čeká na zastávce,
tak autobus zastaví a vyčkává na nově příchozí duši. Kdo nastoupí, toho
už nikdo nikdy neuvidí. Stane se sám přízrakem věčně jedoucí v prokletém
autobuse duchů.
Bobříka městských legend uloven. Je trochu kratší, ale městskou legendu jsem ještě nikdy nezkoušela psát.
Jejda, až se příště budu odněkud vracet takhle pozdě, budu se bát :)
OdpovědětVymazat