Můj osudový hrdina

Rozhodla jsem se napsat článek na Téma týdne Osudový hrdina, které mají v Klubu Snílků.

Budu psát o svém osudovém hrdinovi, který mi pomohl, ale zároveň i zklamal, přesto nelituju toho, že jsem ho poznala. Nedávno jsem ho ztratila, pokud jsem ho vůbec někdy měla.

Po přečtení tohoto článku si asi řeknete, že jsem pitomá, naivní a možná trochu i šílená, ale já asi taková jsem, protože bych nejednala jinak, ani kdybych věděla, jak to nakonec dopadne a kolik mi to bude bolet.

..

Před třemi a půl roku, tedy mezi druhákem a třeťákem na střední, jsem ho uviděla, byl zrovna přelom, mezi červencem a srpnem a já byla v Praze.

Procházela jsem se po Václaváku směrem nahoru k soše a proti mně šel dost fešný hoch. Usmál se na mě, a tak jsem úsměv opětovala. Jen jsem přemýšlela, odkud ho znám, protože mi připadal povědomí, ale nic mi nenapadalo.

Jen jsme se minuli, ale on mě po pár krocích dohnal a pozdravil mě. Já na něho zírala a začala jsem rychle dumat nad tím, odkud se známe. Problém byl v tom, že mě stále nic nenapadalo.

Trochu jsme spolu začali kecat a mě to začínalo být docela trapný. On mě evidentně zná, ale já si ho za boha nemůžu vybavit. A tak jsem se s neznámým dál bavila o tom, jak se máme, jak dlouho jsme se neviděli a jak jsme se změnili…

Asi mě prozradil můj výraz, protože se mě ten hezký kluk zeptal: "Že ty nevíš, kdo jsem, Zdeni?" Mě nezbývalo než s pravdou ven, i když mi bylo skutečně trapně. On se tomu naštěstí jen zasmál a prozradil mi svou totožnost.

Byl to David, můj bývalý spolužák ze základky, z prvního stupně, který chodil do vedlejší třídy. Býval hodně malý a trochu silnější, ale nyní byl hodně vysoký a měl docela sportovní postavu. Neviděli jsme se asi devět let a on se od páté třídy fakt hodně změnil.

Konečně jsem si dala souvislosti k sobě a vzpomněla jsem si na něho. Dlouho jsme se neviděli. Já se odstěhovala z Prahy a tak jsme spolu ztratili kontakt. To víte, tehdy mobily ještě skoro nebyly a internet taky ještě ne, natož nějaký facebook nebo ICQ. (Teď když to píšu, tak mluvím o době skoro před třinácti lety a to se nám o takovém pokroku mohlo jen zdát.)

Pak jsme ještě chvíli kecali na ulici, ale pak mě pozval na kafe a dohodli se, na dalším setkání následují den. Já zůstala v Praze dalších čtrnáct dní, kdy jsme se pravidelně scházeli, povídali si a párkrát i trochu popili. Připadala jsem si skutečně, jako bych našla svého hrdinu, který mě vytáhl z mých depresí, které mě v té době dost často trápili. Já pak odjela, ale David dál volal a psal. Bylo to naprosto úžasně a tak se nedivte, že jsme spolu velmi brzy začali chodit.

Musím přiznat, že nás to k sobě přitahovalo od první chvíle, kdy jsme se znovuobjevili. Stal se pro mě skutečně osudem, bez kterého jsem už nemohla být. Vřítil se do mého osamělého života jako tornádo a totálně mi ho převrátil na ruby. Vše bylo tak blaženě krásné a dokonalé.

..

Jenže asi o tři měsíce déle se se mnou rozešel, protože si našel jinou a já tehdy poznala, že není všechno zlato, co se třpytí. Byl to pro mě šok. Zjistila jsem o Davidovi pravdu, že je to dost velký dokař, ale zároveň i to, že já s ním zatím měla nejdelší vztah, tedy tři měsíce.

Ta další dva týdny se ke mně David chtěl zase vrátit a já jsem mu na to kývla. Jenže jsme se pak zase rozešli a pak zase dali dohromady. A tak to šlo skoro tři a půl roku.

Ani jsem nevěděla, proč si nechávám tak ubližovat, byl pro mě jako droga, na kterou jsem byla závislá. Nedokázala jsem bez něho být.

Osud, který nás dva spojil, nás také postavil před zapeklité dilema. Nemohli jsme být spolu, ale zároveň jsme nedokázali být bez sebe. Potřebovali jsme se navzájem, ani nevím proč. Mezi námi už dávno nešlo o zamilovanost, nebo dokonce o lásku, ale spíš o vášeň. Ano, ta nám nikdy nescházela. Jedině v posteli nám to klape, jinak se pořád jen hádáme a jsme jako výbušná směs. Jsme naprostý protiklady, jenže ty se přitahují a to u nás dvou rozhodně platí.

..

Jenže já se chci už pohnout z této stojaté vody a hledám už něco jiného, něco stálého a to mi David jen stěží může nabídnout. A tak jsem to s Davidem po tři a půl roku, rozcházení a scházení, skončila a tentokrát snad nadobro. Nyní jsem už dva týdny sama a už cítím, jak mi chybí.

Jsem snad na něm závislá? Nebo jsem jen šílená masochistka, která si ráda nechává ubližovat?

..

Skutečně netuším, co tím ten osud myslel, když mi ho přivedl do cesty. I když jak už jsme řekla, nelituju ani okamžiku stráveného s Davidem. Nakonec je přece jen můj osudový hrdina, který mi pomohl se vyhrabat s depresí, nebo mi tam ještě pomůže vrátit, Ano, i to se může stát. Ale stejně mi změnil život.

..

Jak pozoruji svoje myšlenky, tak jsme asi skutečně zralá na psychiatra. Asi se k němu budu muset objednat…