Mary 2 - 16. kapitola

Mary 2

16. kapitola

Bojová porada skončila už před několika hodinami a všichni se uložili ke spánku. Postelí bylo pochopitelně málo, takže skoro všichni nově příchozí pospávali, kde se dalo, tedy hlavně křeslech nebo na podlaze, ale démonům to moc nevadilo, byli zvyklí pobývat i na horších místech.

.

Mary leží na posteli a nemůže usnout, vedle ní leží Adriana a spokojeně oddechuje ze spánku. Mary myslí na boj a na Lucifera. Jak dopadne jejich příští setkání? To opravdu netušila, ale měla z toho špatný pocit. Povzdechla si a vstala z postele. Potřebuje na čerstvý vzduch, aby mohla lépe přemýšlet.

Vyšla z pokoje a opatrně přešlapovala spáče, ležící na zemi, snažila se na nikoho nešlápnout, ale jednomu démonovi přišlápla ocas. Naštěstí se jen zavrtěl a ani se neprobudil, jen se otočil na druhou stranu.

Vyšla ven a nadýchla se nočního vzduchu, byl příjemně chladný a osvěžující. Rozhlédla se, hledala nějaké místo, kde by mohla nerušeně přemýšlet, ale žádné takové neviděla. Mary vzhlédla ke hvězdám, které zářily jako snad nikdy a náhle spatřila žebřík, který vedl na střechu továrny, kde měli základnu. Vyšplhala po něm a sedla si na betonovou střechu. Dívala se na hvězdy a přemýšlela v tichu noci nad bitvou a vším, co se mělo stát.

"Co tě trápí?" řekl zničehonic Bakchus, který se objevil nedaleko Mary. Ta však nespouštěla oči z hvězd a mlčela.

"Vidíš tam nahoře odpovědi na své otázky, Mary?" zeptal se Bakchus a sedl si vedle ní.

"Kéž bych viděla, bylo by to všechno mnohem snadnější." řekla ustaraně. "Bakchu, nevím co dělat. Jak můžu vést svou armádu do boje, když vím, že nemůžeme vyhrát? Já je vedu na smrt, nás všechny."

"To bude dobré, já v tebe věřím." snažil se jí uklidnit.

"Jak můžeš ve mně věřit? Vždyť ani já sama si nevěřím!" Tak jak to mohu chtít po ostatních?" vykřikla s bolestí v hlase.

"Mary, no tak, vzchop se. Věřím v tebe a nejen já, všichni, kteří jsou tady, v tebe věří. Jsi naše Bohyně."

"Ale co když selžu? Jsem sice dcera Boha, ale to neznamená, že jsem Bohyně. Ježíš zvolil smrt a připojil se k Bohu, ale já zůstala zde a nyní osud celého světa leží jen a jen na mě. Stačí jediný špatný krok a svět jde do háje. To je až příliš velká zodpovědnost pro jednoho člověka." povzdechla si Mary.

"To asi ano, ale ty nejsi člověk, ty jsi Bohyně. Mary, věříme v tebe, ne kvůli tomu, že jsi vyvolená, ale protože tě známe a víme, že nás nezklameš." řekl Bakchus a pohladil jí po tváři, Mary chtěla něco namítnout, ale on jí dal prst přes rty, a tak jí umlčel. "Chápu, že jsi zmatená a nevíš, co dělat. Celé dlouhé roky jsi Bohyní nebyla a ani jsi o tom nevěděla, ale v pravý čas poznáš, co máš dělat. Už jsi to udělala dříve, třeba při setkání s bývalým Zlem, jsi věděla, jak ho zahnat, prostě si použila svou moc."

"Máš pravdu. Ani nevím, jak jsem to udělala, jako kdyby mě něco ve mně vedlo." řekla Mary trochu radostněji.

"To je moc Bohyně. Nebyla to náhoda, prostě to máš v sobě. Možná nevíš co dělat, ale tvoje tělo to ví." povzbuzoval jí Bakchus.

"Asi ano, ale mohu na to spoléhat v bitvě? Co když selžu?" povzdechla opět poklesle.

"A dost! Musíš v sebe alespoň trochu věřit. V minulosti jsi věděla, co udělat, tak to budeš vědět i v budoucnosti. Jen si věř." řekl rázně.

"Ale Bakchu, vždyť já ani netuším, kde se ta bitva má odehrávat. Zahrávám si tady s životy nevinných a…"

"Dost!" přerušil jí Bakchus a opět jí dal prst přes pusu. Mary k němu vzhlédla a jejich pohledy se setkaly. Chvíli se na sebe nehybně dívali.

.

"Mary, miluju tě a už hodně dlouho. Vím, že Lucifer…" řekl Bakchus, ale Mary ho zastavila, když mu taky dala prst přes rty. Stále na sebe koukali. Jejich oči jako kdyby se spojili.

Mary přejela Bakchovi přes rty a políbila ho. Bylo to tak náhlé, až ho to překvapilo. Díval se jí do očí a vzal jí za ruku, mohl tak lépe vycítit její emoce. To co ucítil, ho velice překvapilo. Bylo to teplo z náklonnosti a možná i lásky.

Políbil jí a ona ten polibek opětovala. Rukou si ji přisul blíž a stále se líbali. Bakchus si sundal košili a začal Mary rozepínat knoflíčky u blůzy, ale ona ho zastavila. Zmateně se na ní podíval.

"Nechci už žádnou přetvářku, to byla s Luciferem ta největší chyba." řekla tiše.

"Ale…" vykoktal ze sebe Bakchus.

"Chci, abychom zde stanuli ve svých skutečných podobách, bez klamu a přetvářky." řekla rozhodně.

Bakchus přikývl, zavřel oči a celé jeho tělo ozářili malé plamínky, pak tu vedle Mary seděla postava s rudou pokožkou, kopyty a drápy a s rohy na hlavě.

"Skutečně to chceš takhle?" ujišťoval se Bakchus.

"Ano, už žádnou přetvářku, jsi, co jsi, Ještě před chvílí jsi mě přesvědčoval, ať si věřím, tak nyní věř sám sobě. Jsi jeden z bohů, přesněji bůh vína a opilství, tak si nehraj na člověka, tím nikdy nebudeš. Jsi bůh a já Bohyně." vysvětlovala mu Mary.

"Spíš jen bůžek, ale asi máš pravdu." řekl Bakchus zamyšleně. "A můžeme teď pokračovat tam, kde jsme před chvilkou přestali?" pozeptal se s úsměvem na tváři.

Mary kolem něho obtočila ruce a políbila ho. I přes látku své blůzy cítila žár jeho těla, to jí povzbudilo a dal své vášni volný průchod. Strhla ze sebe blůzu a laskala ho na hrudi, on putoval rukama po jejím těle a hladil jí naprosto všude.

Divoce a vášnivě se pomilovali, nebrali při tom ohled na své okolí. A tak se stalo, že Mary prorazila zeď a Bakchus ulomil anténu. V podstatě zdevastovali celou střechu, a když byla Mary a vrcholu blaha, přestala se už úplně ovládat. Narůstající žár sílil, celé její tělo vyzařovalo zlato-bílou záři a v jednu chvíli se dokonce přenesla do stavu energie a stalo se z ní slunce, ale bylo to jen na okamžik, pak se zase zhmotnila. Bakchus si toho všiml a byl naprosto uchvácen, jakou má Mary moc.

.

Po vyvrcholení zůstali oba ležet na zemi a divoce oddechovali. Nechápali, co se to mezi nimi právě odehrálo, ale věděli jen jedno: Bylo to úžasné.

"Asi jsem urazil anténu, myslíš, že mě Lukas zabije?" řekl Bakchus pobaveně.

"S tím počítej." řekla Mary a usmála se, ale úsměv jí zmizel z tváře, když se konečně kolem sebe podívala.

"Proboha, co se tady stalo? Kdo z nás dvou to udělal?" šeptla rozechvěle.

Celá střecha byla jako po výbuchu, stěny zčernaly od žáru a stromy v okolí ještě doutnali, někde dokonce ještě dodoutnávaly plamínky.

"To jsi byla ty. Docela ses rozohnila a nemyslím to obrazně." řekl Bakchus žertem, ale Mary to tak vtipné nepřipadalo.

"Co?" špitla zmateně a konečně se podívala na Bakcha.

I přes jeho rudou pokožku bylo vidět, že je popálený. Rády se mu sice rychle hojili, ale stejně měl ještě několik mokvajících popálenin.

"Nerozumím tomu. Co se to stalo?" řekla a byla opět zmatená.

"Přestala ses ovládat a dala volný průchod své božské moci. Dokonce ses na okamžik stala žhavým sluncem. Ale neboj se, budu v pořádku."

"Bylo to úžasné, až z toho jde trochu strach. Ty emoce, které jsem cítila…S Lucifer to bylo jiné, takové chladné. Proč jsem to nikdy předtím nezažila?" divila se Mary.

"Asi je to tím, že konečně víš, kdo jsi. Milovala ses jako pravá Bohyně, vášnivě a nelítostně. Nebo je to mnou…"

"Moc si nelichoť, my dva jsme se už přece v minulosti milovali, ale nic takového se nestalo. Klidně jsme mohli tuhle budovu srovnat se zemí." řekla Mary ještě stále udiveně.

"Nebo i něco horšího. Máš pravdu, je to děsivé, ale nelituju toho." řekl Bakchus rozhodně.

"Já taky ne. Lehni si, pokusíme se usnout na těch pár hodin, brzy bude svítat." špitla Mary.

"S tím souhlasím, jsem strašně unavený." poznamenal Bakchus.

Oba se ještě oblíkli, přitom zjistili, že mají ohořelé i oblečení, ale stejně si lehli vedle sebe a brzy usnuli. Byli skutečně hodně unavení.