Nevědomost je sladká, vědomost je daleko těžší

Tentokrát jsem se rozhodla napsat na téma týdne Budoucnost povídku o tom, že se nevylácí vědět to, co se stane.

.....

Již od dětství jsem se zajímala o minulost a historii jeskyní a staveb v přírodě. Vždy jsem s velkým odhodláním odhalovala tajemství dávno zapomenuté historie a byla šťastná, když jsem se dostala o kousek blíže k cíly.

..

Před více jak rokem, tedy když mi bylo dvacet šest let, jsem se dozvěděla o tajemné jeskyni (umístění nechci zmiňovat), ve které se prý setkávají časy a je snad možné i nahlédnout do budoucnosti. O tom jsem vždy snila, asi jako většina lidí.

Znát přirozený spád věcí ještě dříve než se stanou? To by muselo být úžasné! Ano, přesně tohle jsem si myslela, když jsem se dala do pátrání po jeskyni času.

.

Po pár měsících jsem konečně našla přesnou polohu jeskyně a vydala jsem se tam, plna očekávání. Cestou jsem se stavila ve vesnici pod skálami, kde se jeskyně nachází a poptala jsem se na ni starousedlíků. Ale ti jen mlčeli a bylo vidět, že mají strach z toho, co se v jeskyni skrývá. Už tehdy se ozýval uvnitř mé hlavy hlásek, abych se vrátila a nechala to být. Jenže moje zvědavost byla větší a mlčení vesničanů jí ještě více podnítilo.

.

Odpoledne jsem konečně vyšplhala po skále a ještě několik dalších hodit trvalo, než jsem stanula na okraji jeskyně. Z venku se zdála mrňavá, ale když jsem vešla, byla o dost větší a vzadu byla nějaká chodba. Šla jsem dál, a jak jsem byla stále hlouběji a hlouběji, tak se kolem ochlazovalo a postupně kolem všechno vlhlo. Několikrát jsem málem uklouzla o mokrých kamenech, ale po čase jsem došla až na konec dlouhé chodby.

Nejdřív jsem myslela, že mám z toho vlhka vidiny, ale když jsem přišla blíž a uvědomila si, před čím jsem to vlastně stanula. Ano, byla to pravda, přede mnou stály vrata z matného skla. Dotkla jsem se jich a vzápětí ucukla, sklo studilo jako led. Znovu jsem váhala, ale nakonec byla moje zvědavost větší a já se dotkla kliky, ale vrata se nepohnula. Chvíli jsem s nimi cloumala, ale otevřít jsem je nedokázala.

Tehdy jsem to nevěděla, ale skutečnost, že nejdou otevřít, mi měla zastavit, ale já byla až příliš odhodlaná odhalit tajemství jeskyně.

.

"Co zde hledáš?" promluvil stařík, který se náhle objevil v chodbě.

Tedy on nejspíš šel za mnou, ale já se ho jen nevšimla. Nikdo se nemůže přece z ničeho nic jen tak objevit. Prohlédla jsem si ho a něco se mi na něm nezdálo. Byl hodně starý a čas ho už dosti vysušil, měl dlouhý plášť a lucernu, vypadal jako z jiné doby. Z jeho přítomnosti mi přeběhl mráz po zádech.

"Chci vědět, co je za těmi dveřmi." odpověděla jsme po chvíli odhodlaně.

"Jsou místa, která je lepší neodhalovat, a některé věci by se vědět neměly." řekl záhadně a z něho měla čím dál divnější pocit.

"Za těmi dveřmi by se měla skrývat budoucnost... Chci jen znát pravdu." řekla jsem trochu nejistě.

"Budoucnost dokáže být zrádná a není dobré po ní lehkovážně pátrat." pronesl stařík moudře, ale já ho nechtěla poslouchat.

"Chci se dozvědět pravdu. Znát budoucnost by bylo úžasné." mírně jsme na něho zvýšila hlas.

Stařík si povzdech a řekl: "Dobrá, pokud chceš vejít a skutečně poznat budoucnost, tak sem přijď při dalším úplňku přesně o půlnoci."

Přikývla jsem a odešla do hotelu. Těšila jsem se na úplněk, který byl za další dva dny. Pak se konečně dozvím pravdu, zda je za skleněnými vraty budoucnost, nebo ne. A pokud ano, tak budu moci nahlédnout do věcí, které mě čekají. Každý by přece chtěl vědět, co ho čeká, ne?

.

Nadešel úplněk a já si přichystala výbavu a vydala se na cestu do skal. Tentokrát jsem už věděla, kde jeskyni hledat, tak to šlo mnohem rychleji než minule. Už po hodině jsem stála před jeskyní a mohla se vydat do útrob dlouhé chodby.

Brzy jsem došla až ke skleněným vratům, kde na mě již čekal stařík s plášti a lucernou. Když mě spatřil, zatvářil se smutně a zklamaně. Jako by neměl moc velkou radost z toho, že mě tu vidí. Asi doufal, že jsem si to rozmyslela, ale to nikdy. Ne, když jsem tak blízko.

"Takže jsi přece jen přišla." konstatoval velmi smutně, ale do očí se mi nepodíval.

"Ano, přišla." řekla jsem natěšená a plná zvědavosti a očekávání.

"Pak tedy otevři dveře a vejdi, ale pamatuj, pak už cesty zpět není." řekl a právě na vesnické zvonici odbíjela půlnoc.

Nad staříkem jsem jen mávla rukou a pomalu vzala za kliku. Tentokrát to šlo velmi zlehka a chlad skla jsem také už necítila. Vnitřní hlásek na mě křičel, abych se vrátila, ale já ho neposlouchala.

Než se za mnou zavřely dveře, ještě jsem zaslechla staříkova: "Nevědomost je sladká..."

...

Vrátila jsem se až nyní, tedy po dlouhém roku. Když se přede mnou konečně otevřela skleněná vrata a jeskyně mě vypustila ven, chtěla jsem utéct pryč, ale stařík mě chytil za ruku. Podívala jsem se na něho a v mých očích byla jedině bolest.

"...vědomost je daleko těžší." řekl stařík tiše, ale mě připadalo, jako by na mě křičel. Vytrhla jsem se mu a naposledy se na něho podívala. Tentokrát se mi díval do očí a já v nich četla úplně všechno. On je strážce času, kdysi i on byl na mém místě a chtěl znát budoucnost. Tehdy ještě brána času nebyla hlídaná, proto si ho samotný Čas zvolil, aby je hlídal a snažil se zabránit nepovolaným vejít, ale jen málokdy uspěje. Lidská zvědavost je až příliš velká.

.

Utíkám pryč z jeskyně až k okraji skal, naposledy se dívám do skalnaté rokle a vím vše. Za skleněnými dveřmi byla skutečně budoucnost.

Vím přesně, co se stane za vteřinu, za týden či rok. Veškeré poznání si ponesu až do konce mých dní. Všechno co prožiju, bude jen opakování toho, co jsem zažila v jeskyni. Prožila jsem tam budoucnost svého života a nyní vím i kdy a jak zemřu. Přesně za rok opět stanu na okraji skalnaté rokle a skočím vstříc náruče smrti, která mě s láskou přijme.

Jsem zpátky ze své budoucnosti, která se pro mě stala utrpením. Jen mě napadá, jestli by nešla změnit, třeba když skočím už nyní... Ale ne, nemám odvahu vzepřít se času, musím nést jeho cejch až do konce života.

Nikomu nesmím povědět o jeskyni, která mi zničila život. Pro všechny je lepší nevědět a čekat, co vám budoucnost přinese, než vědět přesně, co se kdy stane. Nepovolaní by neměli kráčet tam, odkud je bolestný návrat.

Stařec měl pravdu: Nevědomost je sladká, vědomost je daleko těžší!