Bezvýznamnost v srdci

Je listopad, vítr fouká a je velmi chladno. Listí poletuje ve větru a sem tam se už objevují první vločky sněhu. Marie stojí na střeše vysoké budovy a hledí do dálky. Slunce právě zapadá za obzor a ona cítí chlad ve svém srdci. Vzpomíná na všechny, které měla ráda a které nepřízní osudu ztratila. Nyní je sama, už nemá nikoho. V očích se jí lesknou slzy a ona odhodí modrý svetr stranou. Stále upírá pohled na mizející slunce a ví, co musí udělat.

Po chvíli posune nohu blíž k okraji střechy a podívá se dolů. Lidé tam chodí a zdají se maličcí jako mravenci, přesto se jako oni nechovají. Nikoho nezajímají problémy ostatních, ani o ni se již nikdo nestará. Poslední člověk, kterého měla ráda, zemřel před měsícem. Proto nyní stojí opuštěná na střeše a přemýšlí o konci.

Marie pohlédne vzhůru k nebesům a šeptem se ptá: "Bože, proč jsi to dopustil? Před půl rokem odešli mí rodiče, a pak i Dan." Když vyslovuje tyto slovo, tak jí další slza stéká po tváři a pálí jí až v duši. "Já už nemůžu dál. Život pro mě už pro mě bezvýznamný. Chci být se svou rodinou…" šepte a bolestí se jí zlomí hlas.

Stojí na okraji střechy a její bílé šaty vlají v chladném vetru, v zapadajícím slunci mají nádech do ruda. Měly to být její svatební šaty, ale už nikdy nebudou. Oblékla si je, aby ještě naposledy cítila Danovu přítomnost, až skočí, takž bude jen s ním... Před očima jí proběhnou osudné události, které jí přivedly až sem...

...

Před necelým půl rokem, právě když začal červen a bylo nádherně teplé počasí, ptáci poletovali kolem a Marie byla šťastná. Zrovna byla na poslední zkoušce svatebních šatů v drahém krejčovství.

"Ta svatba musí být co nejdřív, jinak už ty šaty nedopnu." poznamenala Marie a unaveně oddechla si. Byla ve třetím měsíci těhotenství a na jejím štíhlém těle to už začínalo být znát. Naštěstí svatba byla přichystaná na další týden.

"Ale jdi, brzy už se vdáš, ještě chvilku vydrž. Ty šaty vypadají perfektně." řekla klidně její matka a obě se na sebe usmály.

Marie se prohlédla v zrcadle a připadala si jako princezna z pohádky. Už se viděla, jak kráčí s otcem dlouhou uličkou až k oltáři. Budou tam bílé růže a Dan na ni čeká před oltářem. Až proběhne obřad, tak se dlouze políbí a oba odjedou na Mallorcu, kde prožijí svatební cestu.

.

Náhle někdo zatroubil a to Marii vytrhlo z jejích představ, až sebou trhla.

Matka se jde podívat k oknu a povídá: "Á, tatínek, už netrpělivě čeká. Musíme si pospíšit, drahoušku. Ještě nás čeká oběd."

Marie se rychle převlékne do drahého kostýmku, obě se rozloučí s krejčím a spěšně jdou k čekajícímu autu.

Otec je už celý nervní: "No tak, dámy, víte kolik je hodin? Musíme už jet! Zase přijdeme pozdě." Obě se jen zachichotaly a nasedly do auta.

Dveře se konečně zabouchly a otec se urychleně rozjel. Marie sedí na zadní sedačce a dívá se z okénka.

Právě když projíždí křižovatkou, tak jim náklaďák nedá přednost a ozve se ohlušující rána, řinčí sklo i plechy. Marie zavře oči a po otevření je všude krev. Spatřila svého otce... byl celý od krve. Máma vedle ní…vypadala tak jinak. Marie slyšela křik a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to křičí ona. Lidé se zbíhali ze všech stran a pomáhali jí z auta. V dálce byly slyšet sirény, ale Marie to už nevnímala.

.

O týden déle se koná pohřeb. Oba rodiče to nepřežili, ale Marie jako zázrakem vyvázla téměř bez zranění, ale potratila. Měla pocit, jako kdyby z ní vyprchal veškerý život. Kdyby nebylo Dana, asi by to už tenkrát vzdala. On jí však utěšoval a svatba se odložila na neurčito. V téhle chvíli na ní prostě nebyla připravena.

...

Začátkem října se příroda už pomalu připravovala na zimu a ptáci odlétali do teplých krajin. Marie byla sice stále s Danem, ale svatba se nakonec vůbec nekonala. Od smrti jejích rodičů již uběhlo několik měsíců, ale ona se přes to ještě úplně nepřenesla. Dan jí byl po celou dobu oporou a utěšoval jí.

Zase se jí pokoušel vytáhnout ven z bytu a pozval jí na večeři. Marii se moc nechtělo, ale nakonec souhlasila.

.

Večeře byla v drahé restauraci a všude sálala romantika... svíčky, květiny, hudba a víno. Číšníci byli milí a s úsměvem je obsluhovali.

Po večeři se chtěli trochu projít, byl teplý večer, tak v tom problém nebyl. Drželi se za ruce a občas se políbili. Marie opět cítila štěstí a lásku.

Náhle se od popelnic vypotáceli tři opilí pobudové s otázkou: "Nemáte drobné?"

"Ne, nedáme vám nic," odsekl Dan a pokračoval s Marií v procházce. Byl naštvaný, že tihle pobudové mohou Marii rozrušit, ale ona se zdála být docela klidná.

Z ničeho nic se ozvala rána. Marie se udiveně podívala na Dana. Měl takový zvláštní výraz, a pak se skácel k zemi. Ten nejvyšší pobuda měl pistoli a střelil Dana do zad. Marii připadal svět jako zpomalený film, koukala se na Danovo bezvládné tělo a slzy se jí draly do očí. Tohle nemůže být pravda.

Jeden z pobudů ji povalil na zem a začal jí strhávat šaty. Zbylí dva se rychle přidaly. Chtěli ji znásilnit a možná i zabít, ale Marie se nebránila. Neměla sílu na odpor. Hleděla do Danových očí, z kterých život z nich už vyprchal. Připadali jí tak prázdné.

"Jménem zákona toho nechte!" zakřičel policista s pistolí v ruce. Pobudové se dali na útěk a další dva policisté je pronásledovali.

V restauraci totiž slyšeli výstřel a zavolali policii, jeden z vozů byl nedaleko a tak dorazil včas.

Marie byla odvezena do nemocnice, ale krom několika škrábanců jí nic nebyla, proto byla propuštěna domů. Vzpomínala na Dana.

Po Danově pohřbu se opila, chtěla umřít. A právě tehdy jí napadla myšlenka o ukončení života…

...

Nyní Marie tedy stojí na okraji střechy a slunce zapadá. Cítí bezvýznamnost a nicotu v srdci. Už ani nepláče, je rozhodnutá.

V mysli vidí Dana a jde za ním. S posledním paprskem zapadajícího slunce udělá krok přes kraj střechy.

Vítr kolem ní proudí a čechrá svatební šaty. Marie vidí přibližující se zemi a zavře oči...