Jiný prostor

Ježíšek už k vám letí,   prdýlkou přitom vrtí, sníh poletuje po vločkách, Santa ujíždí na houbičkách, stromeček pestrobarevně svítí, pod ním se to dárky rychle plní.   Kouzelně zazvoní zvoneček v obýváku, děti se vrhnou na škubání papíru, babička volá, ať toho nechají, na další rok si ho přece schovají.   Dárky jsou rozbalené, cukroví je sněděné, kouzlo vánoční noci doznívá, dítě z okna na Ježíška mává, děkuji za krásné dárečky a posílá mu pusinečky.

Život bez kouzel není nic pro mě. Přestože svým věkem již patřím mezi dospěláky, stále v sobě uchovávám jiskřičku kouzla dětství. Někdy je v ohrožení a já začínám myslet jako všichni ostatní dospělí. Až mně někdy napadá, že možná nejsem normální, ale blázen. To hned sáhnu po knize a ponořím se do literárního světa, kde je možné všechno. Ano, ráda čtu pohádkové a fantasy příběhy, které mi pomáhají vidět kouzla kolem sebe a oddávat se snění. Svět je přece s magií daleko krásnější a také radostnější, tak proč si neuchovat dětský pohled a užívat si dobrodružství s každou další knihou... Trochu zamyšlené drabble na téma týdne " Život bez kouzel ", kde se krátce (ve stovce slov) vyjadřuji, jak to vidím já.

Sníh miluji, a tak jsem měla velkou radost, když jsem se ráno probudila a venku byl bílý poprašek. Ano, konečně napadl v Klatovech první sníh letošní zimy. Hurá! Byla jsem jak malé dítě, oblékla jsem se a vyrazila ven. Sice je dost teplo a sníh rychle taje, ale stejně jsem ráda, že zima je tady! :-)

Při pohledu na obraz mě napadla lanovka smrti, která se řídí heslem: Nastupte si, odvezeme vás na onen svět! Nová duše si počká na nástupišti, někde může být i tlačenice. Lanovka zastaví, otevřou se dveře, řidič oblečený jako funebrák s černými brýlemi jen pokývá hlavou, ať si cestující laskavě nastoupí, jelikož on musí dodržovat jízdní řád a nehodlá přijet na konečnou se zpožděním. Přesně na minutu se zavírají dveře, kdo nestačil nasednout, ať si počká na další spoj. A pak už lanovka frčí po neviditelné dráze k další zastávce. Tak to pokračuje, dokud není obsazeno poslední místo, až se konečně dostane na onen svět. Lanovka zastaví, otevřou se dveře a duše mohou v poklidu vystoupit.      Následně se zařadí do dlouhé fronty, na jejímž konci se dozvědí verdikt, kam je další lanovky zavezou. Záleží na tom, zda byli dobrými či zlými lidmi. Váha osudu váží každého stejně. Jakmile jednou vyřkne rozhodnutí, duše se musí podrobit a nastoupit do správné lanovky. Červená s...

Se svojí (ne)šikovností jsem vydlabala svou první dýni! To chce vážně potlesk, protože jsem tak trochu předpokládala, že u toho přijdu o všechny prsty a ještě jí budu moct vyhodit. A ono se to docela povedlo. Sice není úplně dle mých představ, ale i snaha se cení. Na první pokus to není zase tak špatné.      Sice je to docela malá dýně, jelikož jí mám na okno, ale nějaká ta obrovská by se tam vážně nevešla. Celá práce mi nakonec zabrala přibližně 45 minut, ale svinčík byl velký. Dala jsem si dýni na noviny, takže se to uklidilo rychle.

S Maglaiz jsme se prozatím znaly pouze přes blog a dopisování formou dopisů a pohlednic, loni nám setkání nevyšlo kvůli mně, ale letos jsem si to nechtěla za žádnou cenu nechat ujít. I když je to takové divné, někoho znáte pouze přes počítač nebo dopisní papír a najednou stojí před vámi. Možná je to jen můj problém s osobními setkáními (všeobecně nesnáším jakékoliv seznamování, ale naživo je to ještě horší). Byla jsem vyklepaná a nervózní, ale taky jsem se hrozně těšila, až tu milou osůbku poznám.

Podzim na mě má vážně dobrý vliv, ještě ani nezačal a já už se šla projít do parků nedaleko náměstí v Klatovech. Listí na stromech se ještě nebarví, ale tráva je od dlouhodobého sucha téměř hnědá. Něco mě však lákalo ven. Bylo krásně slunečno a celkem i teplo, i když bylo teprve 9 hodin ráno. No, ono jde spíše o dva malé parčíky, nic velkého, dokonce ani nemají žádné oficiální jméno. Jeden je u ZŠ Plánická, kde stojí Okrouhlice, a druhý je přes silnici u městských hradeb.   Park u Okrouhlice