Jiný prostor

„Miliony obrazů na tomto světě. Jenom jedna Mona Lisa. Miliardy žen na tomto světě. Jen jedna Mona Lisa St. Jamesová.“ (str. 33) Mona slíbila své matce na smrtelném loži, že galerii udrží a pro její záchranu udělá cokoliv. Během vleklé nemoci se matka zadlužila a nyní Mona už neví, co udělat, aby galerii zachránila. Když v tom se o půlnoci v galerii objeví záhadný Angličan Malcolm, který jí nabídne obchod. Na rok se stane jeho „kurvou“, kdy asi jednou za měsíc či dva spolu stráví noc, a on si s ní bude moci dělat, co bude chtít. Malcolm má rád hry, takže každá noc bude oživením vybraného obrazu... bude to hříšně vzrušující, někdy nepříjemné, budou kousance, jezdecký bičík i hojné využívání všech třech otvorů... fantazie se smísí s realitou, až Mona nepozná rozdíl. To vše a ještě daleko víc, jí Malcolm nabídne za to, že zachrání galerii. Mona ty peníze potřebuje, a tak souhlasí. Jenže setkání s Malcolmem může být až moc hříšné i fantaskní... Je jisté, že Mon...

Má paní, byl bych spokojen, kdybych směl, jako vzácný skvost, nosit vás v srdci nocí dnem a chutnat vaši šlechetnost i dobrotu i něhu, cnost i mravy, jichž si každý cení: pak žil bych v stálém okouzlení. Čím dál více jsem přesvědčen, že poznám štěstí věru dost, až zjistím v onen vzácný den, že pro paní svou nejsem host a že mi patří věčnost láska, jež všechny dny mé změní: pak žil bych v stálém okouzlení. Budu se topit v štěstí svém, až najdu spolehlivý most k té, jejímž chci být milencem neznajícím zlou falešnost, až sen se změní v skutečnost a uzřím tu, nad kterou není: pak žil bych v stálém okouzlení. ................. Častokrát v sladké vzpomínce o vaší kráse přemýšlím, neboť mé duši štěstí dává. Když na vás myslím, v chvilince ztratí se smutek jako stín. Častokrát v sladké vzpomínce o vaší kráse přemýšlím. Je zřejmé, že vy, paní, jste pokladem pro mne největším, v němž původ svůj má radost pravá. Častokrát v sladké vz...

  Už opouštím tuto chýši, kde milenka sídlo má, a jdu krokem stále tišším pustým lesem, kde je tma. Měsíc vyjde v dubech, v mlází, vánek s ním se rozletěl, každá z bříz jej doprovází tím nejsladším z kadidel. V letní noc, kdy luna svítí, v chladu rozkoší se chvím! Ó, jak lze teď pocítiti, co je duši blaženstvím! Jaká slast, jež srdce zmáhá! Tisíce však takových nocí vzdám se, když má drahá daruje mi jednu z nich! Johann Wolfgang Goethe - Láskyplné písně Vydání: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958 Překlad: Kamil Bednář

  Mimo prostor a čas existuje knižní svět plný kouzel, Bibliosféra, tak se jmenuje, každý příběh tam zmizel.   Jako obří knihovna vypadá, knihy si volně poletují, slunce tam nikdy nezapadá, spisovatelé se citují.   Každý příběh se do knihy vtělí, slova mají moc velkou, knihovníci jsou velmi sečtělí, voní to tam idylkou.   Knihovníci se tu o vše starají, o knihy s láskou pečují, zatoulané knihy občas sbírají, některou ještě označují.   Zrovna se něco krásného přihodilo, slova se do vět skládají, kouzlo písmo a papír navždy spojilo, do police novou knihu dají.   Okamžik zrození nikomu neunikne, knihy chtějí nováčka přivítat, kouzelná moc slov do knihy pronikne a obdaří ji schopností létat.   Police jsou knihami naplněné, každá v sobě má příběh, v tomto světě jsou chráněné, obsahují životní koloběh.   Knihy si létají, kam chtějí, občas knihovníkovi na rameno sednou, pak si společně zapějí,...

Já jsem tě milovala dávno, Atthido. Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu, když bylas malá; láska přišla však: jak severáku van, jenž duby zachvěje, když vpadne náhle do hor lesy pokrytých, tak otřásl mou duší Erós, zuřivec, syn Úranův a Gajin, sladce trpký tvor, či spíše netvor, hrozný, stále vítězný... Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným se rozezpíval nocí - slavík lesbický -  a v bílé údy měkkým peplem halené, se vtělovaly rytmy zpěvů panenských, jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly, my slavily jsme lásku Afrodítinu. Jaks tehdy tančila, ó družko, Atthido! Já milovala dávno krásnou duši tvou i zpěv, jenž melodicky splývaje s tvých rtů se mísil do úderů mého barbita; že jsi však tolik krásná, netušila jsem! Mne zamrazilo v prsou při tom pohledu, žár pod kůží se rozlili, potem zkalenou, jenž v chladných kapkách po těle se rozběhl, mne závrať pojala, zrak nemohl zřít nic a s jazyka, jenž zlomen v ústech klopýtal, ni slovo nesplynulo na užasl...

J ako správný (a pilný) student se raduji, že je školní rok za mnou a začnou prázdniny. Ale ještě než se vrhnu do lenošení, tak si do svého příležitostného deníku zapíšu, jaký byl můj druhý ročník rozšiřujícího studia. No, přiznávám, že jsem se moc nepředřela a mohla jsem toho udělat víc, ale znáte to... Nadšení začne v pololetí opadat a na konci roku se už plahočím jako zombie, takže jsem ráda, že dokážu sepsat nějaké smysluplné závěrečné eseje, abych ročník dokončila. Ještě kdybych nenechávala úkoly na poslední chvíli, to by bylo mnohem lepší, ale to už se zřejmě neodnaučím...  Letos jsem dokončila čtyři předměty, měla jsem původně ještě Lemření, ale to mi moc nebavilo, tak jsem si to odhlásila a měla klid. Studium v Bradavicích sice beru jako snaha o rozšíření vědomostí z různých oborů, ale je to jen hra, takže pokud mi předmět nesedne, tak se s ním nebudu trápit, abych se do úkolů musela nutit. Raději si ponechám předměty, které mě baví a jejichž úkoly ...

Krásná romantická kniha... Cerynise Kendallová se náhle ocitá v bezvýchodné situaci. Její poručnice Lydie Winthropová, která se před pár lety dívky ujala po smrti jejích rodičů a odvezla ji do Londýna, kde ji platila studium a kurzy malování, je mrtvá. Stará paní zemřela tak náhle, a těsně po pohřbu se objevil její synovec Alistair, který má podle dávné závěti zdědit dům i majetek. Dost uslintaně nabídnul Cerynise, že ji nechá v domě, když se stane jeho milenkou, což dívka odmítla. A tak se ocitla v dešti bez peněž a majetku na ulici, rozhodnuta vrátit se domů do Ameriky. Naštěstí v přístavišti potká starého námořníka, který ji odvede na loď kapitána Beauregarda Birminghama, kde dívka vyčerpaně omdlí. Beau pozná v dívce svou dávnou kamarádku, dceru jeho učitele pana Kendalla, kterou v dětství ochraňoval, než odjel na moře. Cerynise je Beauovi vděčná, že se o ni postaral, v dětství do něj byla zamilovaná, byl pro ni hrdinou, ale to je už dávno. Jen...